Každý, komu je zapotřebí z nějakého důvodu využívat výpočetní techniku, potřebuje v zásadě dvě věci: hardware a software. A jestli vám někdo tvrdí, že on ne, že on si vystačí s počítačem i bez softwaru, pak vám buď lže, nebo používá tento přístroj k činnostem, k nimž tento není určen, dejme tomu jako zrcadlo, těžítko a podobně. Protože výpočetní technika a software patří k sobě, a to neoddělitelně.
Proč je tomu tak? Je to docela prosté. Pokud by si člověk pořídil jenom samotný hardware, měl by jenom přístroj, který by se sice dal zapnout do zásuvky, ale ani poté by ničím nepřispíval ke spokojenosti svého majitele, a to proto, že by vůbec nic neuměl.
Nedal by se ani zapnout, natož aby prokazoval nějaké služby.
To software, tedy programy, umožňuje po své instalaci a spuštění na počítači vykonávání různých úkolů. To tyto programy umožňují jednak základní funkce počítače a jednak i funkce volitelné, z nichž si může každý majitel počítače vybírat, co se mu právě hodí.
Software umožňuje, abychom mohli na počítači psát i číst to napsané, ten umožňuje schraňovat a upravovat fotografie a obrázky, ten dává možnost poslouchat a sledovat to přehrávané, otevírat internet a vyhledávat na něm vše, co je třeba…
Prostě co program, to nějaká funkce. Funkce, bez které se žádný hardware neobejde. I když zároveň platí i to, že se pro změnu neobejde ani software bez hardwaru. Protože software samotný je nehmotný, rukou neuchopitelný a očima nespatřitelný, a kdyby se tento nenainstaloval a nespustil na optimálním zařízení, nebyl by pro nás ničím.
Což se ale nestane. Protože si lidé pořizují obvykle obojí zároveň, a pak si případně další software přikupují či odněkud stahují. Aby jim jejich zařízení fungovalo tak, jak má. A s tím nejsprávnějším softwarem se pak dají dělat klidně i jen těžko představitelné věci, jež by byly jinak třeba i zhola nemožné.
