I když se vědci v naší společnosti netěší ani zdaleka tak masové a velké popularitě jako dejme tomu hokejisté, fotbalisté a další úspěšní sportovci, hvězdy stříbrného plátna, známí hudebníci a podobní, je pravdou, že je to nezasloužené. Že by se mělo tleskat především jim. Protože jsou to oni, kdo pro nás lidi udělali mnohem více. Žádný vstřelený gól se svým významem nevyrovná dejme tomu objevu kontaktních čoček, světový rekord v lyžařském slalomu ani po kotníky nesahá tomu, co nám dal lodní šroub, ani olympijské zlato z juda neznamená tolik jako objev dávného ruchadla. Ani zlatí slavíci pro nás neznamenali nikdy takovou pomoc jako objev hromosvodu, ani… Dlouho by se dalo pokračovat.
Ovšem věda takové úspěchy u společnosti nemá. Snad proto, že se vědátoři neumí patřičně ‚prodat‘, snad proto, že lidi sotva zaujme někdo postávající dnes a denně někde nad zkumavkami, technickými nákresy, složitými výpočty a podobně. Možná ale i proto, že obyčejní smrtelníci leckdy ani nechápou, oč v některém konkrétním vědním oboru jde, a když někdo něčemu nerozumí, sotva ho to nadchne.
Ale ani to, že věda stojí nejednou stranou veřejného zájmu a jenom občas se někdo z vědců dočká masového potlesku na veřejné scéně, ještě vůbec neznamená, že bychom vědou opovrhovali. Není tomu rozhodně tak. A sice proto, že nám tato přece jenom poskytla, poskytuje a bude poskytovat nejednu výhodu, kterou bychom poté, co jsme ji poznali, už jenom skutečně neradi museli oželet.
Zkuste se totiž jenom zamyslet, co by nám všechno scházelo, kdyby nebylo přemýšlivých mozků, které na to přišly a daly to veřejnosti k dispozici! Neměli bychom vlastně pomalu nic. Protože všechno za sebou aspoň špetku něčeho připomínajícího vědu má. A nebýt této, vrátili bychom se na stromy a sbírali kořínky nebo s klackem či pazourkem honili divou zvěř ve snaze se aspoň najíst.
