Kdo z nás by měl rád, kdyby mu v jednom kuse stál za zády nerudný, nepříjemný a pedantský šéf, který by ho v jednom kuse jenom popoháněl, kontroloval a kritizoval? Kdo by chtěl být v zaměstnání tím dole, tím, po kom se kdekdo sveze, na koho se leccos svede a pak mu za to dají milostivě nějakou tu skromnou výplatu, již lze nejednou spíše označit za almužnu? Pochopitelně nikdo. Nanejvýš tak nějaký ten masochista, který se ale ve společnosti vyskytuje jenom velice vzácně.
Jenže právě v takové pozici se našinci nejednou ocitají. Ne každý má pohodové zaměstnání, ne každého si v něm dostatečně váží a akceptují jeho potřeby. A tak lidé nejednou mění zaměstnání ve snaze najít to pravé. A někdy ho hledají i celičký život, a přesto ho nikdy nenajdou.
A když s tímto stavem věcí někomu dojde trpělivost, dá se prostě na soukromé podnikání. I když to vlastně nejsou jenom takto pozicí zaměstnance otrávení lidé, kteří rozjíždějí svůj vlastní byznys. Jsou i lidé, kteří by se třeba mohli dobře uchytit i jinde, ale přesto je láká být samostatnými. Protože takové podnikání má nesporné přednosti právě v tom, že je tu člověk sám svým pánem a svého štěstí strůjcem. Nemusí čekat, zda ho někdy v zaměstnání ti nahoře povýší, protože se stává šéfem svého vlastního podniku automaticky, nemusí se doprošovat, když chce zvýšit plat, protože si může brát z firemní kasy tolik, kolik chce, pokud to tam tedy je.
Takový podnikatel pak také chodí do práce, jak se mu zlíbí, může si sám stanovit svou pracovní dobu, ba i obor, kterému se tu věnuje. U větší firmy si může sám vybrat své zaměstnance, může se rozhodnout, s kým bude spolupracovat, kdo budou jeho dodavatelé a (snad) i odběratelé, může si ve své firmě stanovovat svá pravidla hry, pokud tato pochopitelně neodporují zákonům.
Takže podnikání vypadá dokonale. A takové i skoro je. A člověk si ho může užívat. Za předpokladu, že akceptuje to, že když se tu nebude dařit, doplatí na to výhradně sám.
