Když se dříve mluvilo o telefonech, pak bylo vše jasné. Šlo o ony přístroje, které lidé dostali po letech čekání, a bez výjimky šlo o pevné linky, z nichž se dalo někomu jedině dovolat. Pokud se z nich tedy právě dalo dovolat, pokud právě nebyl telefon hluchý nebo to někde na ústředně nepřeskočilo a člověk se tak nedovolal někam jinam, než kam měl v úmyslu se dovolat.
Ale to už je vlastně ‚pravěk‘ ve srovnání s tím, co se nám nabízí dnes. Když chce dnes někdo telefon, nespokojí se už nejenom s tím, co bylo popsáno výše, ale ani s něčím daleko lepším, co tu bylo zázrakem moderní techniky i ještě před nemnoha lety, tedy s klasickým mobilním telefonem, který dokázal kromě volání nabídnout i posílání SMS, uložení telefonních čísel do paměti a hraní několika primitivních elektronických her.
Dnešní telefony už prostě ‚musí‘ být takzvaně chytré, to znamená, že toho musí nabízet vskutku mnoho. Tolik, že z toho možná i oči přecházejí, rozum zůstává stát a uživatel je z té chytrosti svého aparátu úplně připitomělý, natolik, že mnohé z toho nabízejícího se ani nedokáže využít.
Dnešní smart telefony musí nezbytně umět to, co jejich mobilní předchůdci, tedy musí se z nich dát volat i posílat textové zprávy, ale jde tu využít i leccos dalšího, jako je dejme tomu surfování na internetu, fotografování a hraní různých her. Takový chytrý telefon musí umožňovat i nahrání nejrůznějších aplikací, musí posloužit třeba i jako navigace, musí…
Musí toho prostě zvládat neskutečné množství, aby se veřejnosti zavděčil a aby si ho byl někdo ochotný koupit. Protože na tom, že tento přístroj něco umí, závisí renomé toho, kdo ho vlastní. A kdo sice dost možná ani nevyužije všechny nabízející se služby, jež třeba nepotřebuje nebo není na jejich užívání osobně dost ‚smart‘, ale potřebuje, aby je jeho telefon uměl. Aby to náležitě vypadalo. A aby byl takový majitel telefonu ‚in‘.
