Dnes už se nepracuje jako za dob mládí mnoha z nás, mne nevyjímaje, jenom ve státním sektoru a pro blaho naší milované vlasti. Dnes už stojí mnozí z nás na vlastních nohou, provozují svůj vlastní byznys a pracují v rámci možností výlučně pro blaho své. A není na tom už dávno vůbec nic zavrženíhodného, stejně jako už se dnes nepovažuje za špatné, že si podnikatelé mohou přijít svým počínáním i na daleko větší peníze, než je tomu u státních zaměstnanců s jejich tabulkovými platy, což se tehdy považovalo za nespravedlnost.
Zkrátka už si dnes může podnikat každý, komu se to jenom zlíbí. Každý, kdo má podmínky pro to, aby se věnoval tomu, čemu se věnovat chce, tak může činit, a to teoreticky kdy chce a jak chce. A ještě donedávna by se k tomu dalo dodat i to, že je v takovém podnikání každý výlučně svým pánem a co mu není zakázáno zákonem, to je mu povoleno.
Dnes už se to ale bohužel nejednou říci nedá, stejně jako se nejednou nedá takovým podnikatelům ani závidět. Protože víme, kam jsme to od jara dopracovali, že? Kolik jenom našich podnikatelů smí z rozhodnutí vyšší moci podnikat jen omezeně, kolik jenom čas od času a kolik třeba vůbec! Kolik jich muselo nedobrovolně práci přerušit, kolik jich dokonce zkrachovalo nebo přežívá jen díky skoupé státní pomoci či různým těm ‚oknům‘!
Prostě se zdá, jako bychom se v otázkách soukromého podnikání vraceli rychlým tempem do dob totality. Kdy se v podstatě podnikat nesmělo. A pokud už ano, pak jen ‚s povolením národního výboru‘ a tak, aby z toho měl něco hlavně tatíček (nebo spíše macecha) stát.
Máme u nás podnikatele, ale těch, jimž lze závidět, už je dnes jenom pomálu. A k těm, jimž se daří nejlépe, patří obvykle pochybné existence, jež si nelze brát za příklad.
A nezbývá nám než doufat, že jednou bude zase líp. Že třeba jednou, po vakcinaci…
Pak budou zase soukromí podnikatelé prospěšní, protože jde o nejpracovitější část naší společnosti. O ty, kdo dokážou vydělat peníze. Které budou potřeba na zaplacení státního dluhu a dalších vrtochů našich rozmařilých politiků.
