Ještě donedávna panoval v naší společnosti názor, že si soukromí podnikatelé žijí jako prasata v žitě. Což – jak všichni víme – není žádné urážlivé označení, to je jenom lidové konstatování používané v případě těch, jimž se dobře vede. Ještě relativně nedávno všichni ti, kdo zůstali raději existenčně závislí na státu a práci pro něj za tabulkový plat, měli za to, že si takoví soukromníci přicházení tím, že provozují svůj byznys, na učiněné hromady peněz a že se těmto daří skvěle i v jiných ohledech.
Co jsme donedávna podnikatelům záviděli? Kromě oněch údajně obřích zisků třeba i to, že jsou tito svými vlastními pány. Tedy že nemusí pracovat jako pouzí zaměstnanci od – do, že si mohou chodit do práce, kdy se jim zlíbí, a dělat si tu to, co se jim zlíbí.
Pokud pak tito měli zaměstnance, stalo se i toto důvodem závisti těch, kdo se do podnikání nepustili. Protože co může být lepší, než když má člověk své vlastní lidi, jimž může na pracovišti přikazovat cokoliv, co se mu jenom zlíbí, a ti, kdo jsou na něm existenčně závislí, ho prostě musí poslouchat? To si lidé ve státní sféře dovolit nemohou, protože zde i šéfové mají své šéfy.
Soukromým podnikatelům jsme donedávna mohli závidět kdeco. A taky jsme jim to, jak známo záviděli. A ti, kdo nejsou v obraze, jim závidí dodnes. I když jim ani dříve nebylo leckdy moc co závidět a nyní už teprve není k závisti důvod.
Kdo by jim dnes záviděl, že? Rozhlédněte se kolem sebe a spočítejte si ty, jimž se daří po ekonomické stránce dobře. Dost možná si vystačíte i s prsty jedné ruky. A že takoví podnikatelé nemusí striktně dodržovat žádnou pracovní dobu? Zkuste se pozeptat, kolik by jich bylo rádo, kdyby mohli do své práce chodit! Jen kdyby jim to mocní tohoto světa dovolili.
Jenže ti jim to nejednou nedovolují. A líp zřejmě jen tak nebude.
V čemž se mnou doufám souhlasíte. Protože kdybyste i dnes byli schopni tvrdit, že se mají naši podnikatelé skvěle, bylo by to skoro na ústavní léčbu. A tím by se zabraly kapacity, jež prý potřebuje naše zdravotnictví na boj s koronavirem.
