Blog

O tvrzení, že příroda nenadělila stejnou míru talentů každému z nás, asi nikdo nepochybuje. Proto si často povzdechneme nad například na koncertu vážné hudby nebo před krásným obrazem. Ať se budeme snažit sebevíc, tohle prostě nedokážeme. A právě v kreslení je možné udělat velký pokrok. V současné době se stále více hovoří o takzvaném kreslení pravou mozkovou hemisférou. A prý se tak naučí kreslit každý.

• Lektoři těchto kurzů to vysvětlují tím, že člověk v podstatě kreslit umí.
• Stačí si vzpomenout na svá dětská léta, kdy jsme počmárali každý papír a s výsledkem jsme byli více než spokojeni.

Jak je tedy možné, že to naše nadšení pro kreslení zmizelo?

• Má to dva zásadní důvody.
  1. Věkem jsme nuceni více do činnosti zapojovat levou mozkovou hemisféru a tím pádem vidíme věci tak trochu jiným pohledem.
  2. A druhým důvodem je obava z neúspěchu a stálé podceňování sebe sama.

Hlavním důvodem je ale to, že nejsme schopni to, co vidíme, přenést do kresby.Je to velká škoda, protože kreslení je velice uvolňující záležitost.

Odbourejte zábrany a pusťte se do toho

Chce to prostě vyzkoušet. Je asi jasné, že ne z každého z nás bude profesionální malíř nebo kreslíř, ale mít kreslení jako svůj koníček, je velmi příjemné. Je to činnost, která uvolňuje stres a můžeme si u ní krásně odpočinout.

• Hoďte tedy za hlavu veškeré zábrany a vyzkoušejte to.
• Zprvu asi nebude dílo dokonalé, ale postupem času se jistě zdokonalíte a budete se divit, co vše jste schopni vytvořit.

Je dobré si své výtvory označit datem a ukládat. Po čase se můžete podívat, jaké jste udělali pokroky. Třeba se podivíte a třeba se pobavíte. Rozhodně se ale nic nemá vzdávat předem a pokud vás kreslení láká a překážkou je jen obava z neúspěchu, pak se do toho pusťte ještě dnes. Nikdy není pozdě posunout se o kousek dál a zjistit, jaké máme skryté rezervy.

O tvrzení, že příroda nenadělila stejnou míru talentů každému z nás, asi nikdo nepochybuje. Proto si často povzdechneme nad například na koncertu vážné hudby nebo před krásným obrazem. Ať se budeme snažit sebevíc, tohle prostě nedokážeme. A právě v kreslení je možné udělat velký pokrok. V současné době se stále více hovoří o takzvaném kreslení pravou mozkovou hemisférou. A prý se tak naučí kreslit každý.

• Lektoři těchto kurzů to vysvětlují tím, že člověk v podstatě kreslit umí.
• Stačí si vzpomenout na svá dětská léta, kdy jsme počmárali každý papír a s výsledkem jsme byli více než spokojeni.

Jak je tedy možné, že to naše nadšení pro kreslení zmizelo?

• Má to dva zásadní důvody.
  1. Věkem jsme nuceni více do činnosti zapojovat levou mozkovou hemisféru a tím pádem vidíme věci tak trochu jiným pohledem.
  2. A druhým důvodem je obava z neúspěchu a stálé podceňování sebe sama.

Hlavním důvodem je ale to, že nejsme schopni to, co vidíme, přenést do kresby.Je to velká škoda, protože kreslení je velice uvolňující záležitost.

Odbourejte zábrany a pusťte se do toho

Chce to prostě vyzkoušet. Je asi jasné, že ne z každého z nás bude profesionální malíř nebo kreslíř, ale mít kreslení jako svůj koníček, je velmi příjemné. Je to činnost, která uvolňuje stres a můžeme si u ní krásně odpočinout.

• Hoďte tedy za hlavu veškeré zábrany a vyzkoušejte to.
• Zprvu asi nebude dílo dokonalé, ale postupem času se jistě zdokonalíte a budete se divit, co vše jste schopni vytvořit.

Je dobré si své výtvory označit datem a ukládat. Po čase se můžete podívat, jaké jste udělali pokroky. Třeba se podivíte a třeba se pobavíte. Rozhodně se ale nic nemá vzdávat předem a pokud vás kreslení láká a překážkou je jen obava z neúspěchu, pak se do toho pusťte ještě dnes. Nikdy není pozdě posunout se o kousek dál a zjistit, jaké máme skryté rezervy.

O tvrzení, že příroda nenadělila stejnou míru talentů každému z nás, asi nikdo nepochybuje. Proto si často povzdechneme nad například na koncertu vážné hudby nebo před krásným obrazem. Ať se budeme snažit sebevíc, tohle prostě nedokážeme. A právě v kreslení je možné udělat velký pokrok. V současné době se stále více hovoří o takzvaném kreslení pravou mozkovou hemisférou. A prý se tak naučí kreslit každý.

• Lektoři těchto kurzů to vysvětlují tím, že člověk v podstatě kreslit umí.
• Stačí si vzpomenout na svá dětská léta, kdy jsme počmárali každý papír a s výsledkem jsme byli více než spokojeni.

Jak je tedy možné, že to naše nadšení pro kreslení zmizelo?

• Má to dva zásadní důvody.
  1. Věkem jsme nuceni více do činnosti zapojovat levou mozkovou hemisféru a tím pádem vidíme věci tak trochu jiným pohledem.
  2. A druhým důvodem je obava z neúspěchu a stálé podceňování sebe sama.

Hlavním důvodem je ale to, že nejsme schopni to, co vidíme, přenést do kresby.Je to velká škoda, protože kreslení je velice uvolňující záležitost.

Odbourejte zábrany a pusťte se do toho

Chce to prostě vyzkoušet. Je asi jasné, že ne z každého z nás bude profesionální malíř nebo kreslíř, ale mít kreslení jako svůj koníček, je velmi příjemné. Je to činnost, která uvolňuje stres a můžeme si u ní krásně odpočinout.

• Hoďte tedy za hlavu veškeré zábrany a vyzkoušejte to.
• Zprvu asi nebude dílo dokonalé, ale postupem času se jistě zdokonalíte a budete se divit, co vše jste schopni vytvořit.

Je dobré si své výtvory označit datem a ukládat. Po čase se můžete podívat, jaké jste udělali pokroky. Třeba se podivíte a třeba se pobavíte. Rozhodně se ale nic nemá vzdávat předem a pokud vás kreslení láká a překážkou je jen obava z neúspěchu, pak se do toho pusťte ještě dnes. Nikdy není pozdě posunout se o kousek dál a zjistit, jaké máme skryté rezervy.

Kdyby bylo snadné být soukromým podnikatelem, byl by tímto dnes pomalu každý. Protože každý by chtěl mít živnost, kterou by mohl řídit, dělat si v ní, co se mu jenom zamane, čerpat z ní velké peníze a za ty si žít jako král. Jenže soukromý byznys takový není. Není to s ním tak prosté, jak by si snad mohl leckdo neobeznámený s pravým stavem věcí myslet. A protože podnikání nese kromě naděje na zbohatnutí i riziko klidně i nezvládnutelných potíží, ne každý se do něj hrne. Mnozí tak raději vsadí na jistotu v podobě zaměstnaneckého poměru, kde si člověk v daný čas přijde do práce, v daný čas si zase odpíchne, dostane dohodnutou výplatu a jde si s čistou hlavou po svých, zanechávaje na místě majitele firmy, jehož úkolem je postarat se o to, aby i v dalších dnech, týdnech, měsících a snad i letech bylo co dělat a za co existovat.

Podnikatelé to tedy mají snazší a současně i těžší než řadoví zaměstnanci. Což ale ne každého odradí. Protože pro někoho je takové podnikání posláním, pro někoho výzvou, pro někoho jedinečnou možností seberealizace. A pro někoho třeba i vyslovenou jedinou nadějí, jak se uživit. To se liší případ od případu.
A proto mezi sebou máme spousty rozmanitě podnikajících lidí. Jsou tu ti, kdo se stávají osobami samostatně výdělečně činnými, máme tu majitele společností s ručením omezeným, akciových společností či kdo ví jakých typů byznysu ještě. A tito se starají o to, aby i oni, i jejich zaměstnanci nějak vyžili, aby se jim vedlo co nejlépe.

Což je jedině dobře. Protože ti z podnikatelů, kteří se chtějí mít dobře, musí až na nekalé výjimky dělat něco pro ostatní, pro ty, jimiž jsou placeni. Protože soukromníkům zadarmo nikdo nic nedá. Někteří z podnikatelů nabízejí veřejnosti své zboží nejrůznějších druhů, někteří poskytují tu takové a tu onaké služby, a tím jsou prospěšní ostatním a jejich prostřednictvím i sobě.
A proto je soukromý byznys určitě důležitý. Nejen pro ty, které živí, ale i pro zákazníky, potažmo celou společnost.

Kdyby bylo snadné být soukromým podnikatelem, byl by tímto dnes pomalu každý. Protože každý by chtěl mít živnost, kterou by mohl řídit, dělat si v ní, co se mu jenom zamane, čerpat z ní velké peníze a za ty si žít jako král. Jenže soukromý byznys takový není. Není to s ním tak prosté, jak by si snad mohl leckdo neobeznámený s pravým stavem věcí myslet. A protože podnikání nese kromě naděje na zbohatnutí i riziko klidně i nezvládnutelných potíží, ne každý se do něj hrne. Mnozí tak raději vsadí na jistotu v podobě zaměstnaneckého poměru, kde si člověk v daný čas přijde do práce, v daný čas si zase odpíchne, dostane dohodnutou výplatu a jde si s čistou hlavou po svých, zanechávaje na místě majitele firmy, jehož úkolem je postarat se o to, aby i v dalších dnech, týdnech, měsících a snad i letech bylo co dělat a za co existovat.

Podnikatelé to tedy mají snazší a současně i těžší než řadoví zaměstnanci. Což ale ne každého odradí. Protože pro někoho je takové podnikání posláním, pro někoho výzvou, pro někoho jedinečnou možností seberealizace. A pro někoho třeba i vyslovenou jedinou nadějí, jak se uživit. To se liší případ od případu.
A proto mezi sebou máme spousty rozmanitě podnikajících lidí. Jsou tu ti, kdo se stávají osobami samostatně výdělečně činnými, máme tu majitele společností s ručením omezeným, akciových společností či kdo ví jakých typů byznysu ještě. A tito se starají o to, aby i oni, i jejich zaměstnanci nějak vyžili, aby se jim vedlo co nejlépe.

Což je jedině dobře. Protože ti z podnikatelů, kteří se chtějí mít dobře, musí až na nekalé výjimky dělat něco pro ostatní, pro ty, jimiž jsou placeni. Protože soukromníkům zadarmo nikdo nic nedá. Někteří z podnikatelů nabízejí veřejnosti své zboží nejrůznějších druhů, někteří poskytují tu takové a tu onaké služby, a tím jsou prospěšní ostatním a jejich prostřednictvím i sobě.
A proto je soukromý byznys určitě důležitý. Nejen pro ty, které živí, ale i pro zákazníky, potažmo celou společnost.

Kdyby bylo snadné být soukromým podnikatelem, byl by tímto dnes pomalu každý. Protože každý by chtěl mít živnost, kterou by mohl řídit, dělat si v ní, co se mu jenom zamane, čerpat z ní velké peníze a za ty si žít jako král. Jenže soukromý byznys takový není. Není to s ním tak prosté, jak by si snad mohl leckdo neobeznámený s pravým stavem věcí myslet. A protože podnikání nese kromě naděje na zbohatnutí i riziko klidně i nezvládnutelných potíží, ne každý se do něj hrne. Mnozí tak raději vsadí na jistotu v podobě zaměstnaneckého poměru, kde si člověk v daný čas přijde do práce, v daný čas si zase odpíchne, dostane dohodnutou výplatu a jde si s čistou hlavou po svých, zanechávaje na místě majitele firmy, jehož úkolem je postarat se o to, aby i v dalších dnech, týdnech, měsících a snad i letech bylo co dělat a za co existovat.

Podnikatelé to tedy mají snazší a současně i těžší než řadoví zaměstnanci. Což ale ne každého odradí. Protože pro někoho je takové podnikání posláním, pro někoho výzvou, pro někoho jedinečnou možností seberealizace. A pro někoho třeba i vyslovenou jedinou nadějí, jak se uživit. To se liší případ od případu.
A proto mezi sebou máme spousty rozmanitě podnikajících lidí. Jsou tu ti, kdo se stávají osobami samostatně výdělečně činnými, máme tu majitele společností s ručením omezeným, akciových společností či kdo ví jakých typů byznysu ještě. A tito se starají o to, aby i oni, i jejich zaměstnanci nějak vyžili, aby se jim vedlo co nejlépe.

Což je jedině dobře. Protože ti z podnikatelů, kteří se chtějí mít dobře, musí až na nekalé výjimky dělat něco pro ostatní, pro ty, jimiž jsou placeni. Protože soukromníkům zadarmo nikdo nic nedá. Někteří z podnikatelů nabízejí veřejnosti své zboží nejrůznějších druhů, někteří poskytují tu takové a tu onaké služby, a tím jsou prospěšní ostatním a jejich prostřednictvím i sobě.
A proto je soukromý byznys určitě důležitý. Nejen pro ty, které živí, ale i pro zákazníky, potažmo celou společnost.

Kdyby bylo snadné být soukromým podnikatelem, byl by tímto dnes pomalu každý. Protože každý by chtěl mít živnost, kterou by mohl řídit, dělat si v ní, co se mu jenom zamane, čerpat z ní velké peníze a za ty si žít jako král. Jenže soukromý byznys takový není. Není to s ním tak prosté, jak by si snad mohl leckdo neobeznámený s pravým stavem věcí myslet. A protože podnikání nese kromě naděje na zbohatnutí i riziko klidně i nezvládnutelných potíží, ne každý se do něj hrne. Mnozí tak raději vsadí na jistotu v podobě zaměstnaneckého poměru, kde si člověk v daný čas přijde do práce, v daný čas si zase odpíchne, dostane dohodnutou výplatu a jde si s čistou hlavou po svých, zanechávaje na místě majitele firmy, jehož úkolem je postarat se o to, aby i v dalších dnech, týdnech, měsících a snad i letech bylo co dělat a za co existovat.

Podnikatelé to tedy mají snazší a současně i těžší než řadoví zaměstnanci. Což ale ne každého odradí. Protože pro někoho je takové podnikání posláním, pro někoho výzvou, pro někoho jedinečnou možností seberealizace. A pro někoho třeba i vyslovenou jedinou nadějí, jak se uživit. To se liší případ od případu.
A proto mezi sebou máme spousty rozmanitě podnikajících lidí. Jsou tu ti, kdo se stávají osobami samostatně výdělečně činnými, máme tu majitele společností s ručením omezeným, akciových společností či kdo ví jakých typů byznysu ještě. A tito se starají o to, aby i oni, i jejich zaměstnanci nějak vyžili, aby se jim vedlo co nejlépe.

Což je jedině dobře. Protože ti z podnikatelů, kteří se chtějí mít dobře, musí až na nekalé výjimky dělat něco pro ostatní, pro ty, jimiž jsou placeni. Protože soukromníkům zadarmo nikdo nic nedá. Někteří z podnikatelů nabízejí veřejnosti své zboží nejrůznějších druhů, někteří poskytují tu takové a tu onaké služby, a tím jsou prospěšní ostatním a jejich prostřednictvím i sobě.
A proto je soukromý byznys určitě důležitý. Nejen pro ty, které živí, ale i pro zákazníky, potažmo celou společnost.

Kdyby bylo snadné být soukromým podnikatelem, byl by tímto dnes pomalu každý. Protože každý by chtěl mít živnost, kterou by mohl řídit, dělat si v ní, co se mu jenom zamane, čerpat z ní velké peníze a za ty si žít jako král. Jenže soukromý byznys takový není. Není to s ním tak prosté, jak by si snad mohl leckdo neobeznámený s pravým stavem věcí myslet. A protože podnikání nese kromě naděje na zbohatnutí i riziko klidně i nezvládnutelných potíží, ne každý se do něj hrne. Mnozí tak raději vsadí na jistotu v podobě zaměstnaneckého poměru, kde si člověk v daný čas přijde do práce, v daný čas si zase odpíchne, dostane dohodnutou výplatu a jde si s čistou hlavou po svých, zanechávaje na místě majitele firmy, jehož úkolem je postarat se o to, aby i v dalších dnech, týdnech, měsících a snad i letech bylo co dělat a za co existovat.

Podnikatelé to tedy mají snazší a současně i těžší než řadoví zaměstnanci. Což ale ne každého odradí. Protože pro někoho je takové podnikání posláním, pro někoho výzvou, pro někoho jedinečnou možností seberealizace. A pro někoho třeba i vyslovenou jedinou nadějí, jak se uživit. To se liší případ od případu.
A proto mezi sebou máme spousty rozmanitě podnikajících lidí. Jsou tu ti, kdo se stávají osobami samostatně výdělečně činnými, máme tu majitele společností s ručením omezeným, akciových společností či kdo ví jakých typů byznysu ještě. A tito se starají o to, aby i oni, i jejich zaměstnanci nějak vyžili, aby se jim vedlo co nejlépe.

Což je jedině dobře. Protože ti z podnikatelů, kteří se chtějí mít dobře, musí až na nekalé výjimky dělat něco pro ostatní, pro ty, jimiž jsou placeni. Protože soukromníkům zadarmo nikdo nic nedá. Někteří z podnikatelů nabízejí veřejnosti své zboží nejrůznějších druhů, někteří poskytují tu takové a tu onaké služby, a tím jsou prospěšní ostatním a jejich prostřednictvím i sobě.
A proto je soukromý byznys určitě důležitý. Nejen pro ty, které živí, ale i pro zákazníky, potažmo celou společnost.

Kdyby bylo snadné být soukromým podnikatelem, byl by tímto dnes pomalu každý. Protože každý by chtěl mít živnost, kterou by mohl řídit, dělat si v ní, co se mu jenom zamane, čerpat z ní velké peníze a za ty si žít jako král. Jenže soukromý byznys takový není. Není to s ním tak prosté, jak by si snad mohl leckdo neobeznámený s pravým stavem věcí myslet. A protože podnikání nese kromě naděje na zbohatnutí i riziko klidně i nezvládnutelných potíží, ne každý se do něj hrne. Mnozí tak raději vsadí na jistotu v podobě zaměstnaneckého poměru, kde si člověk v daný čas přijde do práce, v daný čas si zase odpíchne, dostane dohodnutou výplatu a jde si s čistou hlavou po svých, zanechávaje na místě majitele firmy, jehož úkolem je postarat se o to, aby i v dalších dnech, týdnech, měsících a snad i letech bylo co dělat a za co existovat.

Podnikatelé to tedy mají snazší a současně i těžší než řadoví zaměstnanci. Což ale ne každého odradí. Protože pro někoho je takové podnikání posláním, pro někoho výzvou, pro někoho jedinečnou možností seberealizace. A pro někoho třeba i vyslovenou jedinou nadějí, jak se uživit. To se liší případ od případu.
A proto mezi sebou máme spousty rozmanitě podnikajících lidí. Jsou tu ti, kdo se stávají osobami samostatně výdělečně činnými, máme tu majitele společností s ručením omezeným, akciových společností či kdo ví jakých typů byznysu ještě. A tito se starají o to, aby i oni, i jejich zaměstnanci nějak vyžili, aby se jim vedlo co nejlépe.

Což je jedině dobře. Protože ti z podnikatelů, kteří se chtějí mít dobře, musí až na nekalé výjimky dělat něco pro ostatní, pro ty, jimiž jsou placeni. Protože soukromníkům zadarmo nikdo nic nedá. Někteří z podnikatelů nabízejí veřejnosti své zboží nejrůznějších druhů, někteří poskytují tu takové a tu onaké služby, a tím jsou prospěšní ostatním a jejich prostřednictvím i sobě.
A proto je soukromý byznys určitě důležitý. Nejen pro ty, které živí, ale i pro zákazníky, potažmo celou společnost.

Kdyby bylo snadné být soukromým podnikatelem, byl by tímto dnes pomalu každý. Protože každý by chtěl mít živnost, kterou by mohl řídit, dělat si v ní, co se mu jenom zamane, čerpat z ní velké peníze a za ty si žít jako král. Jenže soukromý byznys takový není. Není to s ním tak prosté, jak by si snad mohl leckdo neobeznámený s pravým stavem věcí myslet. A protože podnikání nese kromě naděje na zbohatnutí i riziko klidně i nezvládnutelných potíží, ne každý se do něj hrne. Mnozí tak raději vsadí na jistotu v podobě zaměstnaneckého poměru, kde si člověk v daný čas přijde do práce, v daný čas si zase odpíchne, dostane dohodnutou výplatu a jde si s čistou hlavou po svých, zanechávaje na místě majitele firmy, jehož úkolem je postarat se o to, aby i v dalších dnech, týdnech, měsících a snad i letech bylo co dělat a za co existovat.

Podnikatelé to tedy mají snazší a současně i těžší než řadoví zaměstnanci. Což ale ne každého odradí. Protože pro někoho je takové podnikání posláním, pro někoho výzvou, pro někoho jedinečnou možností seberealizace. A pro někoho třeba i vyslovenou jedinou nadějí, jak se uživit. To se liší případ od případu.
A proto mezi sebou máme spousty rozmanitě podnikajících lidí. Jsou tu ti, kdo se stávají osobami samostatně výdělečně činnými, máme tu majitele společností s ručením omezeným, akciových společností či kdo ví jakých typů byznysu ještě. A tito se starají o to, aby i oni, i jejich zaměstnanci nějak vyžili, aby se jim vedlo co nejlépe.

Což je jedině dobře. Protože ti z podnikatelů, kteří se chtějí mít dobře, musí až na nekalé výjimky dělat něco pro ostatní, pro ty, jimiž jsou placeni. Protože soukromníkům zadarmo nikdo nic nedá. Někteří z podnikatelů nabízejí veřejnosti své zboží nejrůznějších druhů, někteří poskytují tu takové a tu onaké služby, a tím jsou prospěšní ostatním a jejich prostřednictvím i sobě.
A proto je soukromý byznys určitě důležitý. Nejen pro ty, které živí, ale i pro zákazníky, potažmo celou společnost.