Práceschopné našince si můžeme rozdělit mimo jiné i podle toho, kde, jak a pro koho pracují. Jsou tu ti, kteří se nechají někým zaměstnat, chodí takzvaně do práce, dělají, co se jim řekne, dostanou svůj plat a tím to pro ně končí, a pak jsou tu ti, kteří pracují sami na sebe, tedy provozují svůj vlastní byznys. Tedy máme zaměstnance a podnikatele. A jestli se má o těchto kategoriích lidí něco říct, pak to, že všechno má a chce svoje. Zaměstnanci mají své výhody i problémy a u soukromých podnikatelů je tomu nejinak.
S reálnou situací ne zcela dokonale obeznámený člověk by se mohl domnívat, že jsou na tom soukromí podnikatelé, provozující svůj vlastní byznys, lépe než zaměstnanci. A to z nejednoho důvodu. Předně si takový podnikatel může brát ze zisku své firmy tolik peněz, kolik jenom chce, respektive kolik se dá. Nemá na rozdíl od zaměstnanců fixně určený plat a může si tak v případě, že podnikání vzkvétá, žít přímo skvěle. Dále si takový soukromník může ve svém podniku dělat prakticky cokoliv, co ho jenom napadne, protože je ta firma přece jenom jeho, může si chodit do práce tak, jak se mu zlíbí, je sám svým vlastním pánem. A to vše mu mohou nějací zaměstnanci jedině závidět.
Ovšem závidění tu není zase až tak na místě. Protože si podnikatel ‚nahrabe‘ jedině tehdy, když jeho byznys vynáší, a to není nikdy automaticky zaručené, podnikatel sice může dělat, co se mu tu zlíbí, jenže za všechno, co učiní, nese následky, které nejsou vždy jenom příjemné.
A nejednou by dal podobný podnikatel nevím, co za to, kdyby měl stejně jako zaměstnanci aspoň trochu jistoty v nejisté době.
Soukromý byznys tedy může, ale také nemusí být žádné terno. Záleží na tom, jak se daří, tedy jednak na snaze a schopnostech podnikatele a jednak na mnoha dalších vlivech, jež na podnikání mohou doléhat. A podnikatelům se tedy někdy dá a někdy také ani trochu nedá závidět. Což je důvodem, proč mnoho zaměstnanců podnikatelům jejich byznys závidí, ale nikdy se do něčeho takového raději sami nepustí.
