Když se před třemi desetiletími měnil režim, vypadalo to, že to budou právě ti, kdo se vrhnou na soukromé podnikání, kdo uspějí a kdo si budou i nadále žít na dostatečně vysoké úrovni. Jak jenom optimisticky zněla třeba písnička Ivana Mládka! ‚Celej život snažil jsem se začít v něčem podnikat, ale nikdy povolení nedostal jsem podnikat… Už je to tady, nemusím už zdrhnout, už se můžu u nás doma do něčeho vrhnout… A když budu hodně dělat, možná budu v ranci…“ Možná si tuhle písničku ještě pamatujete.
Ovšem to už je v dnešní době něco, co vypadá spíše jako sci-fi než jako realita života. Dnes už nemají mnozí z podnikatelů ani trochu na růžích ustláno. A to oficiálně ne proto, že by byli ti, kdo provozují svůj byznys, nějakými těmi ‚nepřáteli lidu‘, že by byli zavrženíhodnými vykořisťovateli, kteří tyjí z práce nebohého proletariátu. Oficiálně za to může pouze jakási koronavirová pandemie, neoficiálně pak mocní tohoto světa, kteří s odkazem na ni zakazují, seč jim jenom fantazie stačí.
Mnozí z těch, od nichž jsme v oněch památných dnech očekávali, že pozdvihnou ekonomiku a potažmo i celou naši zemi, sedí často už pomalu rok doma s rukama nedobrovolně složenýma v klíně, a pokud je jim snad něco přáno, pak snad leda jakási státní podpora nazývaná Antivirus. Což je snad ta nejmizernější antivirová ochrana, jakou si jenom lze představit.
A chřadnou pochopitelně nejenom tito lidé, ti, kdo by rádi provozovali svůj byznys, ale nesmí tak činit. Chřadne i celá země a její ekonomika. Čísla, jež jsou oficiálně zveřejňována, o tom svědčí více než výmluvně.
A skoro bychom si dnes mohli notovat, že „při tom, co je tady, musí člověk zdrhnout, aby se mohl, co soukromník do něčeho vrhnout“. Protože často nemůže hodně dělat. A může naopak zapomenout, že by mohl být v ranci. Snad proto, že naši vládu opět podporují oni tehdy zmizelí kanci.
