Blog

Když se řekne automobil, vybaví se každému z nás sice něco poněkud jiného, ale v zásadě stejného. A to proto, že automobilů existuje celá dlouhá řada nejrůznějších modelů a typů, pocházejících od nejrůznějších výrobců, jež jsou ale navzdory stejné podstatě často hodně různorodé.
Automobily už se prostě staly něčím, co každý z nás zná. Vídáme je na silnicích, na ulicích, na parkovištích i před svými domy, a jsou lidé, kteří jsou těmito ochotni a schopni zajet dokonce třeba i do hloubi lesa nebo na jiná místa.

Automobily vrčí, burácí, kouří, troubí a jinak se projevují všude kolem nás. A je jich, zdá se, den ode dne víc a víc. Dokonce tolik, že ač mají tyto poslání dopravovat nás rychle a pohodlně z místa na místo, nejednou nás spíše brzdí, když v nich uvízneme v některé z četných kolon, jež jsou pro mnohá místa naší vlasti už dávno typické.

Ty tam jsou časy, kdy byla auta poměrně vzácností, kdy se na ně čekalo třeba i celá dlouhá léta v pořadnících, a nakonec člověk musel vzít to, co se zrovna nabízelo, bez ohledu na barvu, typ nebo jiné vlastnosti. Ty tam jsou doby, kdy u nás brázdily silnice kromě škodovek už jedině Dacie, Wartburgy, Lady, Moskviče či ‚papundeklová ořezávátka‘, tedy Trabanty. Dnes už si může cokoliv z oboru auto moto pořídit každý z nás, a to klidně i ve chvíli, kdy se pro to rozhodne. Protože už je trh vozidly přímo přesycen a výrobci a prodejci dělají vše pro to, aby se jim podařilo v konkurenci jiných značek uspět a prodat právě to své.
Auta se tak nabízejí v mnoha nejrůznějších provedeních, s různou výbavou, za tu více a tu méně výhodné ceny a se všemožnými bonusy, prodávají se i na splátky…
A nic se zřejmě na této situaci nezmění. Přinejmenším do doby, než lidé pochopí, že se v ucpaných městech dostanou na místo určení rychleji pěšky než autem trčícím někde v zácpě.

Když se řekne automobil, vybaví se každému z nás sice něco poněkud jiného, ale v zásadě stejného. A to proto, že automobilů existuje celá dlouhá řada nejrůznějších modelů a typů, pocházejících od nejrůznějších výrobců, jež jsou ale navzdory stejné podstatě často hodně různorodé.
Automobily už se prostě staly něčím, co každý z nás zná. Vídáme je na silnicích, na ulicích, na parkovištích i před svými domy, a jsou lidé, kteří jsou těmito ochotni a schopni zajet dokonce třeba i do hloubi lesa nebo na jiná místa.

Automobily vrčí, burácí, kouří, troubí a jinak se projevují všude kolem nás. A je jich, zdá se, den ode dne víc a víc. Dokonce tolik, že ač mají tyto poslání dopravovat nás rychle a pohodlně z místa na místo, nejednou nás spíše brzdí, když v nich uvízneme v některé z četných kolon, jež jsou pro mnohá místa naší vlasti už dávno typické.

Ty tam jsou časy, kdy byla auta poměrně vzácností, kdy se na ně čekalo třeba i celá dlouhá léta v pořadnících, a nakonec člověk musel vzít to, co se zrovna nabízelo, bez ohledu na barvu, typ nebo jiné vlastnosti. Ty tam jsou doby, kdy u nás brázdily silnice kromě škodovek už jedině Dacie, Wartburgy, Lady, Moskviče či ‚papundeklová ořezávátka‘, tedy Trabanty. Dnes už si může cokoliv z oboru auto moto pořídit každý z nás, a to klidně i ve chvíli, kdy se pro to rozhodne. Protože už je trh vozidly přímo přesycen a výrobci a prodejci dělají vše pro to, aby se jim podařilo v konkurenci jiných značek uspět a prodat právě to své.
Auta se tak nabízejí v mnoha nejrůznějších provedeních, s různou výbavou, za tu více a tu méně výhodné ceny a se všemožnými bonusy, prodávají se i na splátky…
A nic se zřejmě na této situaci nezmění. Přinejmenším do doby, než lidé pochopí, že se v ucpaných městech dostanou na místo určení rychleji pěšky než autem trčícím někde v zácpě.

Když se řekne automobil, vybaví se každému z nás sice něco poněkud jiného, ale v zásadě stejného. A to proto, že automobilů existuje celá dlouhá řada nejrůznějších modelů a typů, pocházejících od nejrůznějších výrobců, jež jsou ale navzdory stejné podstatě často hodně různorodé.
Automobily už se prostě staly něčím, co každý z nás zná. Vídáme je na silnicích, na ulicích, na parkovištích i před svými domy, a jsou lidé, kteří jsou těmito ochotni a schopni zajet dokonce třeba i do hloubi lesa nebo na jiná místa.

Automobily vrčí, burácí, kouří, troubí a jinak se projevují všude kolem nás. A je jich, zdá se, den ode dne víc a víc. Dokonce tolik, že ač mají tyto poslání dopravovat nás rychle a pohodlně z místa na místo, nejednou nás spíše brzdí, když v nich uvízneme v některé z četných kolon, jež jsou pro mnohá místa naší vlasti už dávno typické.

Ty tam jsou časy, kdy byla auta poměrně vzácností, kdy se na ně čekalo třeba i celá dlouhá léta v pořadnících, a nakonec člověk musel vzít to, co se zrovna nabízelo, bez ohledu na barvu, typ nebo jiné vlastnosti. Ty tam jsou doby, kdy u nás brázdily silnice kromě škodovek už jedině Dacie, Wartburgy, Lady, Moskviče či ‚papundeklová ořezávátka‘, tedy Trabanty. Dnes už si může cokoliv z oboru auto moto pořídit každý z nás, a to klidně i ve chvíli, kdy se pro to rozhodne. Protože už je trh vozidly přímo přesycen a výrobci a prodejci dělají vše pro to, aby se jim podařilo v konkurenci jiných značek uspět a prodat právě to své.
Auta se tak nabízejí v mnoha nejrůznějších provedeních, s různou výbavou, za tu více a tu méně výhodné ceny a se všemožnými bonusy, prodávají se i na splátky…
A nic se zřejmě na této situaci nezmění. Přinejmenším do doby, než lidé pochopí, že se v ucpaných městech dostanou na místo určení rychleji pěšky než autem trčícím někde v zácpě.

Když se řekne automobil, vybaví se každému z nás sice něco poněkud jiného, ale v zásadě stejného. A to proto, že automobilů existuje celá dlouhá řada nejrůznějších modelů a typů, pocházejících od nejrůznějších výrobců, jež jsou ale navzdory stejné podstatě často hodně různorodé.
Automobily už se prostě staly něčím, co každý z nás zná. Vídáme je na silnicích, na ulicích, na parkovištích i před svými domy, a jsou lidé, kteří jsou těmito ochotni a schopni zajet dokonce třeba i do hloubi lesa nebo na jiná místa.

Automobily vrčí, burácí, kouří, troubí a jinak se projevují všude kolem nás. A je jich, zdá se, den ode dne víc a víc. Dokonce tolik, že ač mají tyto poslání dopravovat nás rychle a pohodlně z místa na místo, nejednou nás spíše brzdí, když v nich uvízneme v některé z četných kolon, jež jsou pro mnohá místa naší vlasti už dávno typické.

Ty tam jsou časy, kdy byla auta poměrně vzácností, kdy se na ně čekalo třeba i celá dlouhá léta v pořadnících, a nakonec člověk musel vzít to, co se zrovna nabízelo, bez ohledu na barvu, typ nebo jiné vlastnosti. Ty tam jsou doby, kdy u nás brázdily silnice kromě škodovek už jedině Dacie, Wartburgy, Lady, Moskviče či ‚papundeklová ořezávátka‘, tedy Trabanty. Dnes už si může cokoliv z oboru auto moto pořídit každý z nás, a to klidně i ve chvíli, kdy se pro to rozhodne. Protože už je trh vozidly přímo přesycen a výrobci a prodejci dělají vše pro to, aby se jim podařilo v konkurenci jiných značek uspět a prodat právě to své.
Auta se tak nabízejí v mnoha nejrůznějších provedeních, s různou výbavou, za tu více a tu méně výhodné ceny a se všemožnými bonusy, prodávají se i na splátky…
A nic se zřejmě na této situaci nezmění. Přinejmenším do doby, než lidé pochopí, že se v ucpaných městech dostanou na místo určení rychleji pěšky než autem trčícím někde v zácpě.

Když se řekne automobil, vybaví se každému z nás sice něco poněkud jiného, ale v zásadě stejného. A to proto, že automobilů existuje celá dlouhá řada nejrůznějších modelů a typů, pocházejících od nejrůznějších výrobců, jež jsou ale navzdory stejné podstatě často hodně různorodé.
Automobily už se prostě staly něčím, co každý z nás zná. Vídáme je na silnicích, na ulicích, na parkovištích i před svými domy, a jsou lidé, kteří jsou těmito ochotni a schopni zajet dokonce třeba i do hloubi lesa nebo na jiná místa.

Automobily vrčí, burácí, kouří, troubí a jinak se projevují všude kolem nás. A je jich, zdá se, den ode dne víc a víc. Dokonce tolik, že ač mají tyto poslání dopravovat nás rychle a pohodlně z místa na místo, nejednou nás spíše brzdí, když v nich uvízneme v některé z četných kolon, jež jsou pro mnohá místa naší vlasti už dávno typické.

Ty tam jsou časy, kdy byla auta poměrně vzácností, kdy se na ně čekalo třeba i celá dlouhá léta v pořadnících, a nakonec člověk musel vzít to, co se zrovna nabízelo, bez ohledu na barvu, typ nebo jiné vlastnosti. Ty tam jsou doby, kdy u nás brázdily silnice kromě škodovek už jedině Dacie, Wartburgy, Lady, Moskviče či ‚papundeklová ořezávátka‘, tedy Trabanty. Dnes už si může cokoliv z oboru auto moto pořídit každý z nás, a to klidně i ve chvíli, kdy se pro to rozhodne. Protože už je trh vozidly přímo přesycen a výrobci a prodejci dělají vše pro to, aby se jim podařilo v konkurenci jiných značek uspět a prodat právě to své.
Auta se tak nabízejí v mnoha nejrůznějších provedeních, s různou výbavou, za tu více a tu méně výhodné ceny a se všemožnými bonusy, prodávají se i na splátky…
A nic se zřejmě na této situaci nezmění. Přinejmenším do doby, než lidé pochopí, že se v ucpaných městech dostanou na místo určení rychleji pěšky než autem trčícím někde v zácpě.

Když se řekne automobil, vybaví se každému z nás sice něco poněkud jiného, ale v zásadě stejného. A to proto, že automobilů existuje celá dlouhá řada nejrůznějších modelů a typů, pocházejících od nejrůznějších výrobců, jež jsou ale navzdory stejné podstatě často hodně různorodé.
Automobily už se prostě staly něčím, co každý z nás zná. Vídáme je na silnicích, na ulicích, na parkovištích i před svými domy, a jsou lidé, kteří jsou těmito ochotni a schopni zajet dokonce třeba i do hloubi lesa nebo na jiná místa.

Automobily vrčí, burácí, kouří, troubí a jinak se projevují všude kolem nás. A je jich, zdá se, den ode dne víc a víc. Dokonce tolik, že ač mají tyto poslání dopravovat nás rychle a pohodlně z místa na místo, nejednou nás spíše brzdí, když v nich uvízneme v některé z četných kolon, jež jsou pro mnohá místa naší vlasti už dávno typické.

Ty tam jsou časy, kdy byla auta poměrně vzácností, kdy se na ně čekalo třeba i celá dlouhá léta v pořadnících, a nakonec člověk musel vzít to, co se zrovna nabízelo, bez ohledu na barvu, typ nebo jiné vlastnosti. Ty tam jsou doby, kdy u nás brázdily silnice kromě škodovek už jedině Dacie, Wartburgy, Lady, Moskviče či ‚papundeklová ořezávátka‘, tedy Trabanty. Dnes už si může cokoliv z oboru auto moto pořídit každý z nás, a to klidně i ve chvíli, kdy se pro to rozhodne. Protože už je trh vozidly přímo přesycen a výrobci a prodejci dělají vše pro to, aby se jim podařilo v konkurenci jiných značek uspět a prodat právě to své.
Auta se tak nabízejí v mnoha nejrůznějších provedeních, s různou výbavou, za tu více a tu méně výhodné ceny a se všemožnými bonusy, prodávají se i na splátky…
A nic se zřejmě na této situaci nezmění. Přinejmenším do doby, než lidé pochopí, že se v ucpaných městech dostanou na místo určení rychleji pěšky než autem trčícím někde v zácpě.

Slovo software je poměrně frekventované. Jakkoliv jsme o něm i ještě relativně před nedávnem, před nemnoha desítkami let, neměli vesměs ani potuchy, protože se vztahuje k výpočetní technice, kterou jsme za dob socialismu my obyčejní lidé téměř nepotkávali, už dávno toto u nás zdomácnělo. A ten, kdo ho nezná, může být zaskočen a může se cítit docela nepříjemně. Protože se na něj dneska ti, kdo tento termín dobře znají, dívají přece jenom s despektem.
A co když slovo software neznáte? Pak to pojďme napravit.

Co že to tedy je? Pokud mluvíme o softwaru, je tím míněno cokoliv z programového vybavení, jež výpočetní technika mívá. Jsou to různé programy, které se instalují do počítačů a příslušenství, aby zde běžely a plnily svoji určitou funkci, pro kterou byly naprogramovány.
Je tak například software základní, který nesmí v počítači vůbec chybět. A to proto, že jde o něco, co umožňuje, aby takový počítač vůbec mohl fungovat. Aby se zapnul a aby tu byly předpoklady pro využívání programů dalších.
A pak je tu software, který tu není nezbytný. Ten se do počítače instaluje proto, aby tu plnil konkrétní úkol, který je pro uživatele daného počítače potřebný.

Ale ať už jde o to nebo ono, jde o software. Tedy o programy, bez nichž by byl počítač jenom skládankou ze součástek, nemající prakticky žádný význam. O programy, které jsou na rozdíl od hardwaru nehmotné a bez odpovídajícího hardwaru zbytečné.
Software je tedy jakási ‚duše‘ každého počítače či podobného zařízení. Nainstaluje se do něj a díky němu pak umí počítač dejme tomu psát, malovat, přehrávat to či ono, software nás propojí s internetem a poskytne i mnoho dalších užitečných služeb.
A proto je software důležitý a měli bychom vědět, že existuje a co to vlastně je. Protože bez softwaru by se dal počítač coby nefungující přístroj leda tak vyhodit.

Slovo software je poměrně frekventované. Jakkoliv jsme o něm i ještě relativně před nedávnem, před nemnoha desítkami let, neměli vesměs ani potuchy, protože se vztahuje k výpočetní technice, kterou jsme za dob socialismu my obyčejní lidé téměř nepotkávali, už dávno toto u nás zdomácnělo. A ten, kdo ho nezná, může být zaskočen a může se cítit docela nepříjemně. Protože se na něj dneska ti, kdo tento termín dobře znají, dívají přece jenom s despektem.
A co když slovo software neznáte? Pak to pojďme napravit.

Co že to tedy je? Pokud mluvíme o softwaru, je tím míněno cokoliv z programového vybavení, jež výpočetní technika mívá. Jsou to různé programy, které se instalují do počítačů a příslušenství, aby zde běžely a plnily svoji určitou funkci, pro kterou byly naprogramovány.
Je tak například software základní, který nesmí v počítači vůbec chybět. A to proto, že jde o něco, co umožňuje, aby takový počítač vůbec mohl fungovat. Aby se zapnul a aby tu byly předpoklady pro využívání programů dalších.
A pak je tu software, který tu není nezbytný. Ten se do počítače instaluje proto, aby tu plnil konkrétní úkol, který je pro uživatele daného počítače potřebný.

Ale ať už jde o to nebo ono, jde o software. Tedy o programy, bez nichž by byl počítač jenom skládankou ze součástek, nemající prakticky žádný význam. O programy, které jsou na rozdíl od hardwaru nehmotné a bez odpovídajícího hardwaru zbytečné.
Software je tedy jakási ‚duše‘ každého počítače či podobného zařízení. Nainstaluje se do něj a díky němu pak umí počítač dejme tomu psát, malovat, přehrávat to či ono, software nás propojí s internetem a poskytne i mnoho dalších užitečných služeb.
A proto je software důležitý a měli bychom vědět, že existuje a co to vlastně je. Protože bez softwaru by se dal počítač coby nefungující přístroj leda tak vyhodit.

Slovo software je poměrně frekventované. Jakkoliv jsme o něm i ještě relativně před nedávnem, před nemnoha desítkami let, neměli vesměs ani potuchy, protože se vztahuje k výpočetní technice, kterou jsme za dob socialismu my obyčejní lidé téměř nepotkávali, už dávno toto u nás zdomácnělo. A ten, kdo ho nezná, může být zaskočen a může se cítit docela nepříjemně. Protože se na něj dneska ti, kdo tento termín dobře znají, dívají přece jenom s despektem.
A co když slovo software neznáte? Pak to pojďme napravit.

Co že to tedy je? Pokud mluvíme o softwaru, je tím míněno cokoliv z programového vybavení, jež výpočetní technika mívá. Jsou to různé programy, které se instalují do počítačů a příslušenství, aby zde běžely a plnily svoji určitou funkci, pro kterou byly naprogramovány.
Je tak například software základní, který nesmí v počítači vůbec chybět. A to proto, že jde o něco, co umožňuje, aby takový počítač vůbec mohl fungovat. Aby se zapnul a aby tu byly předpoklady pro využívání programů dalších.
A pak je tu software, který tu není nezbytný. Ten se do počítače instaluje proto, aby tu plnil konkrétní úkol, který je pro uživatele daného počítače potřebný.

Ale ať už jde o to nebo ono, jde o software. Tedy o programy, bez nichž by byl počítač jenom skládankou ze součástek, nemající prakticky žádný význam. O programy, které jsou na rozdíl od hardwaru nehmotné a bez odpovídajícího hardwaru zbytečné.
Software je tedy jakási ‚duše‘ každého počítače či podobného zařízení. Nainstaluje se do něj a díky němu pak umí počítač dejme tomu psát, malovat, přehrávat to či ono, software nás propojí s internetem a poskytne i mnoho dalších užitečných služeb.
A proto je software důležitý a měli bychom vědět, že existuje a co to vlastně je. Protože bez softwaru by se dal počítač coby nefungující přístroj leda tak vyhodit.

Slovo software je poměrně frekventované. Jakkoliv jsme o něm i ještě relativně před nedávnem, před nemnoha desítkami let, neměli vesměs ani potuchy, protože se vztahuje k výpočetní technice, kterou jsme za dob socialismu my obyčejní lidé téměř nepotkávali, už dávno toto u nás zdomácnělo. A ten, kdo ho nezná, může být zaskočen a může se cítit docela nepříjemně. Protože se na něj dneska ti, kdo tento termín dobře znají, dívají přece jenom s despektem.
A co když slovo software neznáte? Pak to pojďme napravit.

Co že to tedy je? Pokud mluvíme o softwaru, je tím míněno cokoliv z programového vybavení, jež výpočetní technika mívá. Jsou to různé programy, které se instalují do počítačů a příslušenství, aby zde běžely a plnily svoji určitou funkci, pro kterou byly naprogramovány.
Je tak například software základní, který nesmí v počítači vůbec chybět. A to proto, že jde o něco, co umožňuje, aby takový počítač vůbec mohl fungovat. Aby se zapnul a aby tu byly předpoklady pro využívání programů dalších.
A pak je tu software, který tu není nezbytný. Ten se do počítače instaluje proto, aby tu plnil konkrétní úkol, který je pro uživatele daného počítače potřebný.

Ale ať už jde o to nebo ono, jde o software. Tedy o programy, bez nichž by byl počítač jenom skládankou ze součástek, nemající prakticky žádný význam. O programy, které jsou na rozdíl od hardwaru nehmotné a bez odpovídajícího hardwaru zbytečné.
Software je tedy jakási ‚duše‘ každého počítače či podobného zařízení. Nainstaluje se do něj a díky němu pak umí počítač dejme tomu psát, malovat, přehrávat to či ono, software nás propojí s internetem a poskytne i mnoho dalších užitečných služeb.
A proto je software důležitý a měli bychom vědět, že existuje a co to vlastně je. Protože bez softwaru by se dal počítač coby nefungující přístroj leda tak vyhodit.