Blog

I když se vědci v naší společnosti netěší ani zdaleka tak masové a velké popularitě jako dejme tomu hokejisté, fotbalisté a další úspěšní sportovci, hvězdy stříbrného plátna, známí hudebníci a podobní, je pravdou, že je to nezasloužené. Že by se mělo tleskat především jim. Protože jsou to oni, kdo pro nás lidi udělali mnohem více. Žádný vstřelený gól se svým významem nevyrovná dejme tomu objevu kontaktních čoček, světový rekord v lyžařském slalomu ani po kotníky nesahá tomu, co nám dal lodní šroub, ani olympijské zlato z juda neznamená tolik jako objev dávného ruchadla. Ani zlatí slavíci pro nás neznamenali nikdy takovou pomoc jako objev hromosvodu, ani… Dlouho by se dalo pokračovat.

Ovšem věda takové úspěchy u společnosti nemá. Snad proto, že se vědátoři neumí patřičně ‚prodat‘, snad proto, že lidi sotva zaujme někdo postávající dnes a denně někde nad zkumavkami, technickými nákresy, složitými výpočty a podobně. Možná ale i proto, že obyčejní smrtelníci leckdy ani nechápou, oč v některém konkrétním vědním oboru jde, a když někdo něčemu nerozumí, sotva ho to nadchne.
Ale ani to, že věda stojí nejednou stranou veřejného zájmu a jenom občas se někdo z vědců dočká masového potlesku na veřejné scéně, ještě vůbec neznamená, že bychom vědou opovrhovali. Není tomu rozhodně tak. A sice proto, že nám tato přece jenom poskytla, poskytuje a bude poskytovat nejednu výhodu, kterou bychom poté, co jsme ji poznali, už jenom skutečně neradi museli oželet.

Zkuste se totiž jenom zamyslet, co by nám všechno scházelo, kdyby nebylo přemýšlivých mozků, které na to přišly a daly to veřejnosti k dispozici! Neměli bychom vlastně pomalu nic. Protože všechno za sebou aspoň špetku něčeho připomínajícího vědu má. A nebýt této, vrátili bychom se na stromy a sbírali kořínky nebo s klackem či pazourkem honili divou zvěř ve snaze se aspoň najíst.

I když se vědci v naší společnosti netěší ani zdaleka tak masové a velké popularitě jako dejme tomu hokejisté, fotbalisté a další úspěšní sportovci, hvězdy stříbrného plátna, známí hudebníci a podobní, je pravdou, že je to nezasloužené. Že by se mělo tleskat především jim. Protože jsou to oni, kdo pro nás lidi udělali mnohem více. Žádný vstřelený gól se svým významem nevyrovná dejme tomu objevu kontaktních čoček, světový rekord v lyžařském slalomu ani po kotníky nesahá tomu, co nám dal lodní šroub, ani olympijské zlato z juda neznamená tolik jako objev dávného ruchadla. Ani zlatí slavíci pro nás neznamenali nikdy takovou pomoc jako objev hromosvodu, ani… Dlouho by se dalo pokračovat.

Ovšem věda takové úspěchy u společnosti nemá. Snad proto, že se vědátoři neumí patřičně ‚prodat‘, snad proto, že lidi sotva zaujme někdo postávající dnes a denně někde nad zkumavkami, technickými nákresy, složitými výpočty a podobně. Možná ale i proto, že obyčejní smrtelníci leckdy ani nechápou, oč v některém konkrétním vědním oboru jde, a když někdo něčemu nerozumí, sotva ho to nadchne.
Ale ani to, že věda stojí nejednou stranou veřejného zájmu a jenom občas se někdo z vědců dočká masového potlesku na veřejné scéně, ještě vůbec neznamená, že bychom vědou opovrhovali. Není tomu rozhodně tak. A sice proto, že nám tato přece jenom poskytla, poskytuje a bude poskytovat nejednu výhodu, kterou bychom poté, co jsme ji poznali, už jenom skutečně neradi museli oželet.

Zkuste se totiž jenom zamyslet, co by nám všechno scházelo, kdyby nebylo přemýšlivých mozků, které na to přišly a daly to veřejnosti k dispozici! Neměli bychom vlastně pomalu nic. Protože všechno za sebou aspoň špetku něčeho připomínajícího vědu má. A nebýt této, vrátili bychom se na stromy a sbírali kořínky nebo s klackem či pazourkem honili divou zvěř ve snaze se aspoň najíst.

Kdo z nás by měl rád, kdyby mu v jednom kuse stál za zády nerudný, nepříjemný a pedantský šéf, který by ho v jednom kuse jenom popoháněl, kontroloval a kritizoval? Kdo by chtěl být v zaměstnání tím dole, tím, po kom se kdekdo sveze, na koho se leccos svede a pak mu za to dají milostivě nějakou tu skromnou výplatu, již lze nejednou spíše označit za almužnu? Pochopitelně nikdo. Nanejvýš tak nějaký ten masochista, který se ale ve společnosti vyskytuje jenom velice vzácně.
Jenže právě v takové pozici se našinci nejednou ocitají. Ne každý má pohodové zaměstnání, ne každého si v něm dostatečně váží a akceptují jeho potřeby. A tak lidé nejednou mění zaměstnání ve snaze najít to pravé. A někdy ho hledají i celičký život, a přesto ho nikdy nenajdou.

A když s tímto stavem věcí někomu dojde trpělivost, dá se prostě na soukromé podnikání. I když to vlastně nejsou jenom takto pozicí zaměstnance otrávení lidé, kteří rozjíždějí svůj vlastní byznys. Jsou i lidé, kteří by se třeba mohli dobře uchytit i jinde, ale přesto je láká být samostatnými. Protože takové podnikání má nesporné přednosti právě v tom, že je tu člověk sám svým pánem a svého štěstí strůjcem. Nemusí čekat, zda ho někdy v zaměstnání ti nahoře povýší, protože se stává šéfem svého vlastního podniku automaticky, nemusí se doprošovat, když chce zvýšit plat, protože si může brát z firemní kasy tolik, kolik chce, pokud to tam tedy je.

Takový podnikatel pak také chodí do práce, jak se mu zlíbí, může si sám stanovit svou pracovní dobu, ba i obor, kterému se tu věnuje. U větší firmy si může sám vybrat své zaměstnance, může se rozhodnout, s kým bude spolupracovat, kdo budou jeho dodavatelé a (snad) i odběratelé, může si ve své firmě stanovovat svá pravidla hry, pokud tato pochopitelně neodporují zákonům.
Takže podnikání vypadá dokonale. A takové i skoro je. A člověk si ho může užívat. Za předpokladu, že akceptuje to, že když se tu nebude dařit, doplatí na to výhradně sám.

Kdo z nás by měl rád, kdyby mu v jednom kuse stál za zády nerudný, nepříjemný a pedantský šéf, který by ho v jednom kuse jenom popoháněl, kontroloval a kritizoval? Kdo by chtěl být v zaměstnání tím dole, tím, po kom se kdekdo sveze, na koho se leccos svede a pak mu za to dají milostivě nějakou tu skromnou výplatu, již lze nejednou spíše označit za almužnu? Pochopitelně nikdo. Nanejvýš tak nějaký ten masochista, který se ale ve společnosti vyskytuje jenom velice vzácně.
Jenže právě v takové pozici se našinci nejednou ocitají. Ne každý má pohodové zaměstnání, ne každého si v něm dostatečně váží a akceptují jeho potřeby. A tak lidé nejednou mění zaměstnání ve snaze najít to pravé. A někdy ho hledají i celičký život, a přesto ho nikdy nenajdou.

A když s tímto stavem věcí někomu dojde trpělivost, dá se prostě na soukromé podnikání. I když to vlastně nejsou jenom takto pozicí zaměstnance otrávení lidé, kteří rozjíždějí svůj vlastní byznys. Jsou i lidé, kteří by se třeba mohli dobře uchytit i jinde, ale přesto je láká být samostatnými. Protože takové podnikání má nesporné přednosti právě v tom, že je tu člověk sám svým pánem a svého štěstí strůjcem. Nemusí čekat, zda ho někdy v zaměstnání ti nahoře povýší, protože se stává šéfem svého vlastního podniku automaticky, nemusí se doprošovat, když chce zvýšit plat, protože si může brát z firemní kasy tolik, kolik chce, pokud to tam tedy je.

Takový podnikatel pak také chodí do práce, jak se mu zlíbí, může si sám stanovit svou pracovní dobu, ba i obor, kterému se tu věnuje. U větší firmy si může sám vybrat své zaměstnance, může se rozhodnout, s kým bude spolupracovat, kdo budou jeho dodavatelé a (snad) i odběratelé, může si ve své firmě stanovovat svá pravidla hry, pokud tato pochopitelně neodporují zákonům.
Takže podnikání vypadá dokonale. A takové i skoro je. A člověk si ho může užívat. Za předpokladu, že akceptuje to, že když se tu nebude dařit, doplatí na to výhradně sám.

Kdo z nás by měl rád, kdyby mu v jednom kuse stál za zády nerudný, nepříjemný a pedantský šéf, který by ho v jednom kuse jenom popoháněl, kontroloval a kritizoval? Kdo by chtěl být v zaměstnání tím dole, tím, po kom se kdekdo sveze, na koho se leccos svede a pak mu za to dají milostivě nějakou tu skromnou výplatu, již lze nejednou spíše označit za almužnu? Pochopitelně nikdo. Nanejvýš tak nějaký ten masochista, který se ale ve společnosti vyskytuje jenom velice vzácně.
Jenže právě v takové pozici se našinci nejednou ocitají. Ne každý má pohodové zaměstnání, ne každého si v něm dostatečně váží a akceptují jeho potřeby. A tak lidé nejednou mění zaměstnání ve snaze najít to pravé. A někdy ho hledají i celičký život, a přesto ho nikdy nenajdou.

A když s tímto stavem věcí někomu dojde trpělivost, dá se prostě na soukromé podnikání. I když to vlastně nejsou jenom takto pozicí zaměstnance otrávení lidé, kteří rozjíždějí svůj vlastní byznys. Jsou i lidé, kteří by se třeba mohli dobře uchytit i jinde, ale přesto je láká být samostatnými. Protože takové podnikání má nesporné přednosti právě v tom, že je tu člověk sám svým pánem a svého štěstí strůjcem. Nemusí čekat, zda ho někdy v zaměstnání ti nahoře povýší, protože se stává šéfem svého vlastního podniku automaticky, nemusí se doprošovat, když chce zvýšit plat, protože si může brát z firemní kasy tolik, kolik chce, pokud to tam tedy je.

Takový podnikatel pak také chodí do práce, jak se mu zlíbí, může si sám stanovit svou pracovní dobu, ba i obor, kterému se tu věnuje. U větší firmy si může sám vybrat své zaměstnance, může se rozhodnout, s kým bude spolupracovat, kdo budou jeho dodavatelé a (snad) i odběratelé, může si ve své firmě stanovovat svá pravidla hry, pokud tato pochopitelně neodporují zákonům.
Takže podnikání vypadá dokonale. A takové i skoro je. A člověk si ho může užívat. Za předpokladu, že akceptuje to, že když se tu nebude dařit, doplatí na to výhradně sám.

Kdo z nás by měl rád, kdyby mu v jednom kuse stál za zády nerudný, nepříjemný a pedantský šéf, který by ho v jednom kuse jenom popoháněl, kontroloval a kritizoval? Kdo by chtěl být v zaměstnání tím dole, tím, po kom se kdekdo sveze, na koho se leccos svede a pak mu za to dají milostivě nějakou tu skromnou výplatu, již lze nejednou spíše označit za almužnu? Pochopitelně nikdo. Nanejvýš tak nějaký ten masochista, který se ale ve společnosti vyskytuje jenom velice vzácně.
Jenže právě v takové pozici se našinci nejednou ocitají. Ne každý má pohodové zaměstnání, ne každého si v něm dostatečně váží a akceptují jeho potřeby. A tak lidé nejednou mění zaměstnání ve snaze najít to pravé. A někdy ho hledají i celičký život, a přesto ho nikdy nenajdou.

A když s tímto stavem věcí někomu dojde trpělivost, dá se prostě na soukromé podnikání. I když to vlastně nejsou jenom takto pozicí zaměstnance otrávení lidé, kteří rozjíždějí svůj vlastní byznys. Jsou i lidé, kteří by se třeba mohli dobře uchytit i jinde, ale přesto je láká být samostatnými. Protože takové podnikání má nesporné přednosti právě v tom, že je tu člověk sám svým pánem a svého štěstí strůjcem. Nemusí čekat, zda ho někdy v zaměstnání ti nahoře povýší, protože se stává šéfem svého vlastního podniku automaticky, nemusí se doprošovat, když chce zvýšit plat, protože si může brát z firemní kasy tolik, kolik chce, pokud to tam tedy je.

Takový podnikatel pak také chodí do práce, jak se mu zlíbí, může si sám stanovit svou pracovní dobu, ba i obor, kterému se tu věnuje. U větší firmy si může sám vybrat své zaměstnance, může se rozhodnout, s kým bude spolupracovat, kdo budou jeho dodavatelé a (snad) i odběratelé, může si ve své firmě stanovovat svá pravidla hry, pokud tato pochopitelně neodporují zákonům.
Takže podnikání vypadá dokonale. A takové i skoro je. A člověk si ho může užívat. Za předpokladu, že akceptuje to, že když se tu nebude dařit, doplatí na to výhradně sám.

Kdo z nás by měl rád, kdyby mu v jednom kuse stál za zády nerudný, nepříjemný a pedantský šéf, který by ho v jednom kuse jenom popoháněl, kontroloval a kritizoval? Kdo by chtěl být v zaměstnání tím dole, tím, po kom se kdekdo sveze, na koho se leccos svede a pak mu za to dají milostivě nějakou tu skromnou výplatu, již lze nejednou spíše označit za almužnu? Pochopitelně nikdo. Nanejvýš tak nějaký ten masochista, který se ale ve společnosti vyskytuje jenom velice vzácně.
Jenže právě v takové pozici se našinci nejednou ocitají. Ne každý má pohodové zaměstnání, ne každého si v něm dostatečně váží a akceptují jeho potřeby. A tak lidé nejednou mění zaměstnání ve snaze najít to pravé. A někdy ho hledají i celičký život, a přesto ho nikdy nenajdou.

A když s tímto stavem věcí někomu dojde trpělivost, dá se prostě na soukromé podnikání. I když to vlastně nejsou jenom takto pozicí zaměstnance otrávení lidé, kteří rozjíždějí svůj vlastní byznys. Jsou i lidé, kteří by se třeba mohli dobře uchytit i jinde, ale přesto je láká být samostatnými. Protože takové podnikání má nesporné přednosti právě v tom, že je tu člověk sám svým pánem a svého štěstí strůjcem. Nemusí čekat, zda ho někdy v zaměstnání ti nahoře povýší, protože se stává šéfem svého vlastního podniku automaticky, nemusí se doprošovat, když chce zvýšit plat, protože si může brát z firemní kasy tolik, kolik chce, pokud to tam tedy je.

Takový podnikatel pak také chodí do práce, jak se mu zlíbí, může si sám stanovit svou pracovní dobu, ba i obor, kterému se tu věnuje. U větší firmy si může sám vybrat své zaměstnance, může se rozhodnout, s kým bude spolupracovat, kdo budou jeho dodavatelé a (snad) i odběratelé, může si ve své firmě stanovovat svá pravidla hry, pokud tato pochopitelně neodporují zákonům.
Takže podnikání vypadá dokonale. A takové i skoro je. A člověk si ho může užívat. Za předpokladu, že akceptuje to, že když se tu nebude dařit, doplatí na to výhradně sám.

Kdo z nás by měl rád, kdyby mu v jednom kuse stál za zády nerudný, nepříjemný a pedantský šéf, který by ho v jednom kuse jenom popoháněl, kontroloval a kritizoval? Kdo by chtěl být v zaměstnání tím dole, tím, po kom se kdekdo sveze, na koho se leccos svede a pak mu za to dají milostivě nějakou tu skromnou výplatu, již lze nejednou spíše označit za almužnu? Pochopitelně nikdo. Nanejvýš tak nějaký ten masochista, který se ale ve společnosti vyskytuje jenom velice vzácně.
Jenže právě v takové pozici se našinci nejednou ocitají. Ne každý má pohodové zaměstnání, ne každého si v něm dostatečně váží a akceptují jeho potřeby. A tak lidé nejednou mění zaměstnání ve snaze najít to pravé. A někdy ho hledají i celičký život, a přesto ho nikdy nenajdou.

A když s tímto stavem věcí někomu dojde trpělivost, dá se prostě na soukromé podnikání. I když to vlastně nejsou jenom takto pozicí zaměstnance otrávení lidé, kteří rozjíždějí svůj vlastní byznys. Jsou i lidé, kteří by se třeba mohli dobře uchytit i jinde, ale přesto je láká být samostatnými. Protože takové podnikání má nesporné přednosti právě v tom, že je tu člověk sám svým pánem a svého štěstí strůjcem. Nemusí čekat, zda ho někdy v zaměstnání ti nahoře povýší, protože se stává šéfem svého vlastního podniku automaticky, nemusí se doprošovat, když chce zvýšit plat, protože si může brát z firemní kasy tolik, kolik chce, pokud to tam tedy je.

Takový podnikatel pak také chodí do práce, jak se mu zlíbí, může si sám stanovit svou pracovní dobu, ba i obor, kterému se tu věnuje. U větší firmy si může sám vybrat své zaměstnance, může se rozhodnout, s kým bude spolupracovat, kdo budou jeho dodavatelé a (snad) i odběratelé, může si ve své firmě stanovovat svá pravidla hry, pokud tato pochopitelně neodporují zákonům.
Takže podnikání vypadá dokonale. A takové i skoro je. A člověk si ho může užívat. Za předpokladu, že akceptuje to, že když se tu nebude dařit, doplatí na to výhradně sám.

Kdo z nás by měl rád, kdyby mu v jednom kuse stál za zády nerudný, nepříjemný a pedantský šéf, který by ho v jednom kuse jenom popoháněl, kontroloval a kritizoval? Kdo by chtěl být v zaměstnání tím dole, tím, po kom se kdekdo sveze, na koho se leccos svede a pak mu za to dají milostivě nějakou tu skromnou výplatu, již lze nejednou spíše označit za almužnu? Pochopitelně nikdo. Nanejvýš tak nějaký ten masochista, který se ale ve společnosti vyskytuje jenom velice vzácně.
Jenže právě v takové pozici se našinci nejednou ocitají. Ne každý má pohodové zaměstnání, ne každého si v něm dostatečně váží a akceptují jeho potřeby. A tak lidé nejednou mění zaměstnání ve snaze najít to pravé. A někdy ho hledají i celičký život, a přesto ho nikdy nenajdou.

A když s tímto stavem věcí někomu dojde trpělivost, dá se prostě na soukromé podnikání. I když to vlastně nejsou jenom takto pozicí zaměstnance otrávení lidé, kteří rozjíždějí svůj vlastní byznys. Jsou i lidé, kteří by se třeba mohli dobře uchytit i jinde, ale přesto je láká být samostatnými. Protože takové podnikání má nesporné přednosti právě v tom, že je tu člověk sám svým pánem a svého štěstí strůjcem. Nemusí čekat, zda ho někdy v zaměstnání ti nahoře povýší, protože se stává šéfem svého vlastního podniku automaticky, nemusí se doprošovat, když chce zvýšit plat, protože si může brát z firemní kasy tolik, kolik chce, pokud to tam tedy je.

Takový podnikatel pak také chodí do práce, jak se mu zlíbí, může si sám stanovit svou pracovní dobu, ba i obor, kterému se tu věnuje. U větší firmy si může sám vybrat své zaměstnance, může se rozhodnout, s kým bude spolupracovat, kdo budou jeho dodavatelé a (snad) i odběratelé, může si ve své firmě stanovovat svá pravidla hry, pokud tato pochopitelně neodporují zákonům.
Takže podnikání vypadá dokonale. A takové i skoro je. A člověk si ho může užívat. Za předpokladu, že akceptuje to, že když se tu nebude dařit, doplatí na to výhradně sám.

Kdo z nás by měl rád, kdyby mu v jednom kuse stál za zády nerudný, nepříjemný a pedantský šéf, který by ho v jednom kuse jenom popoháněl, kontroloval a kritizoval? Kdo by chtěl být v zaměstnání tím dole, tím, po kom se kdekdo sveze, na koho se leccos svede a pak mu za to dají milostivě nějakou tu skromnou výplatu, již lze nejednou spíše označit za almužnu? Pochopitelně nikdo. Nanejvýš tak nějaký ten masochista, který se ale ve společnosti vyskytuje jenom velice vzácně.
Jenže právě v takové pozici se našinci nejednou ocitají. Ne každý má pohodové zaměstnání, ne každého si v něm dostatečně váží a akceptují jeho potřeby. A tak lidé nejednou mění zaměstnání ve snaze najít to pravé. A někdy ho hledají i celičký život, a přesto ho nikdy nenajdou.

A když s tímto stavem věcí někomu dojde trpělivost, dá se prostě na soukromé podnikání. I když to vlastně nejsou jenom takto pozicí zaměstnance otrávení lidé, kteří rozjíždějí svůj vlastní byznys. Jsou i lidé, kteří by se třeba mohli dobře uchytit i jinde, ale přesto je láká být samostatnými. Protože takové podnikání má nesporné přednosti právě v tom, že je tu člověk sám svým pánem a svého štěstí strůjcem. Nemusí čekat, zda ho někdy v zaměstnání ti nahoře povýší, protože se stává šéfem svého vlastního podniku automaticky, nemusí se doprošovat, když chce zvýšit plat, protože si může brát z firemní kasy tolik, kolik chce, pokud to tam tedy je.

Takový podnikatel pak také chodí do práce, jak se mu zlíbí, může si sám stanovit svou pracovní dobu, ba i obor, kterému se tu věnuje. U větší firmy si může sám vybrat své zaměstnance, může se rozhodnout, s kým bude spolupracovat, kdo budou jeho dodavatelé a (snad) i odběratelé, může si ve své firmě stanovovat svá pravidla hry, pokud tato pochopitelně neodporují zákonům.
Takže podnikání vypadá dokonale. A takové i skoro je. A člověk si ho může užívat. Za předpokladu, že akceptuje to, že když se tu nebude dařit, doplatí na to výhradně sám.