Za mládí, ba i za relativního stáří mnohých z nás bylo nejednou učiněným ternem, když jim byla po dlouhém čekání zavedena domů pevná linka. Tedy pro naši možná už neznalou mládež telefon, který se připojoval do zástrčky, vytáčela a v luxusním případě se vyťukávala čísla a dalo se do toho mluvit. A pokud nebyl právě telefon hluchý nebo se to někde na ústředně nepomotalo, mohl si člověk popovídat s vybraným okruhem lidí, kteří měli podobné štěstí.
A protože podobné štěstí neměl jen tak někdo, existovaly i telefonní budky, tedy prosklené budky na ulicích, v nichž byly docela robustní veřejné telefonní automaty, do nichž člověk hodil korunu a mohl si zavolat také. Tedy pokud někdo nezkusil štěstí a nehodil do tohoto automatu knoflík nebo něco jiného, aby se (marně) pokusil přístroj oklamat, nebo pokud tu nějaký vandal neutrhnul sluchátko.
Takže se už tenkrát, před řádově čtvrtstoletím a dříve, telefony vyskytovaly a mohlo se z nich dovolat z domova i z ulice, ale lidé určitě neměli tolik možností, co dnes. Telefonní budky nebyly všude a na vlastní primitivní domácí telefon se čekalo klidně i po dlouhou řadu let.
To nebylo jako dnes. Dnes, když si můžeme pořizovat smart (telefony), tedy chytré telefony, kdykoliv si jenom zamaneme, kdy je můžeme mít hned, kdykoliv, kdekoliv a za docela příznivou cenu, a kdy se dá s těmito podnikat daleko více věcí než kdysi s telefony klasickými.
S dnešními chytrými telefony se jak známo dá kromě volání dělat tolik věcí, že by se jim snad dokonce ani nemělo říkat telefony. Protože mají kromě tohoto i tolik jiných funkcí, že by bylo výstižnější označovat je dejme tomu za mobilní funkcionáře.
I když to vlastně ne, protože by se to pletlo a nebylo by to vždy výstižné. Protože na rozdíl od těchto přístrojů existují daleko déle i jiní funkcionáři, živí a často ani zdaleka ne tak mobilní a schopní. Mající funkce, jež ale nejsou ani zdaleka tak prospěšné, jako ty u chytrých telefonů.
