Kdyby se mě někdo třeba před třemi desítkami let zeptal, zda umím telefonovat, odpověděl bych mu, že ano. Protože už tenkrát jsem to uměl. Ani za oněch časů na tom nebylo nic zase až tak neobvyklého.
A kdyby se mě tehdy někdo zeptal, jak že telefonuji? Já osobně bych mu odpověděl, že to je přece jasné. Dojdu do středu své větší obce, vstoupím do telefonní budky, vhodím v ní do automatu korunu, vytočím příslušné číslo, které předtím nejspíše vyhledám v tištěném seznamu telefonních čísel, a jestli někdo neutrhnul sluchátko nebo tento přístroj nepoškodil nějak jinak, popovídám si. Samozřejmě za předpokladu, že ten, koho hodlám kontaktovat, nějaký telefon má a je doma, v dosahu svého aparátu připojeného šňůrou k zástrčce ve zdi.
Ano, tak by tomu bylo. A nikdo by se nad ničím nepodivoval. Protože realita tenkrát byla taková. Vlastní telefonní přístroj doma byl vcelku vzácností, na jejíž zřízení se čekalo často i celá dlouhá léta, a o tom, že by snad mohly existovat nějaké telefony mobilní a k tomu navrch i chytré, tedy smart telefony, si našinec mohl nechat leda tak zdát.
To nebylo jako dnes, kdy nejen že mobilní telefony existují, ale má je kdekdo, pořídit se dají za příznivou cenu v okamžiku a tyto toho umí s trochou nadsázky víc než jejich majitelé.
Dnešní telefony jsou s těmi dřívějšími nesrovnatelné. Kolik jenom toho tyto umí! Dá se z nich nejen telefonovat, ale mohou se z nich odesílat i krátké textové zprávy, s jejich pomocí se dá surfovat na internetu, dají se do nich nainstalovat nejrůznější aplikace a lze na nich hrát různé hry. Součástí takových chytrých telefonů jsou pak i fotoaparáty, i navigace, i kdeco další.
A tak si lidé podobné přístroje pořizují a využívají je tak, jak je jim libo. Možností je tu jak známo nespočet. A vše nasvědčuje tomu, že se pokrok nezastaví a tyto telefony tak budou i nadále stále chytřejší. Na rozdíl od jejich uživatelů.
