Dříve hrál rozhodující roli v ekonomice celé naší země tatíček stát. Ti úplně nahoře něco rozhodli a naplánovali, ti níže postavení to museli realizovat a ti dole to prostě museli svou prací splnit. A jak všichni dobře víme, byť vládl podle oficiální rétoriky pracující lid, nebylo tomu tak. Naopak to byli ti, kdo skutečně pracovali, kdo byli až těmi posledními z posledních. Jenže osud býval tehdy lidem předurčen již záhy, nejednou už od kolébky a nejpozději od let školní docházky, a jakmile byl jeden někam zaškatulkován, mohl a musel hrát už jen svoji zadanou roli. Nechtěl-li pochopitelně riskovat, že se těm nahoře znelíbí a tím si nesporně pohorší.
Všichni tak tehdy pracovali coby pouzí zaměstnanci pro jediného chlebodárce, jímž byl stát. Nebylo vyhnutí.
Ovšem to je již minulost. Už dávno byla ona zmíněná realita nahrazena neviditelnou (a bohužel někdy přímo neexistující) rukou trhu, a to znamenalo mimo jiné i to, že mohli mnozí z našinců rozjet třeba i svůj vlastní byznys. Mohli se pustit do soukromého podnikání, a tak se stát klidně i svými vlastními pány, se vším, co toto obnášelo a dodnes obnáší.
Ti, kdo se někdy pustili nebo dodnes pouštějí do podnikání, pro to mohou mít nespočet důvodů. A je také celá řada oblastí, v nichž se dá realizovat a dosahovat klidně i obstojných úspěchů, jež činí soukromníky v podstatě šťastnými lidmi. Kdo by také nebyl šťastný, když si vydělá víc než obyčejní zaměstnanci, když si může svoji práci zorganizovat po svém, když se může věnovat tomu, čemu chce?
Ovšem je tu i odvrácená strana. A to skutečnost, že v byznysu není nikdy nic jisté. A tak se může mít soukromník dobře, ale také může strádat. To podle konkrétní situace.
A proto by se ti, kdo se hodlají soukromému podnikání věnovat, vždy měli napřed zamyslet, než se do toho pustí, měli by zvážit všechna pro i proti. Protože byznys není vždy jen důvodem k radosti. Může být i přesně opačný.
