Blog

Na počátku věků to měli naši předci naprosto jednoduché. Tlupa neměla skoro nic, a o to, co měla, se podělila obvykle tak, že si každý jednoduše urval tolik, kolik dokázal, úměrně tomu, oč byl silnější než ti druzí.
Později se začalo se zprvu primitivní směnou něčeho za něco, což se tehdy ještě dalo praktikovat, protože nabídka nebyla nijak velká a i ti, kdo se spolupodíleli na tehdejším ‚trhu‘, k sobě měli dost blízko na to, aby se mohli navzájem nějak domluvit.

Ale to už je dávná minulost. Dnes už by nic z toho v civilizované společnosti nefungovalo. Dnes už byly ony dávné jednoduché rádoby obchodní transakce nahrazeny daleko důmyslnějším systémem financí.
Takové finance jsou přesně tím, co v mnoha ohledech významně ovlivnilo naše životy. Dnes už jsme do systému financí nějak zapojeni všichni, každý z nás je aspoň v omezené míře využívá a vlastní.
Obvykle si pod pojmem finance představujeme peníze. Tedy bankovky či mince, jimiž se dá platit, kdykoliv si něco chceme pořídit, ale vlastními silami to nedokážeme. S pomocí takových financí platíme za to, co potřebujeme, a abychom na to finančně měli, musíme někde pracovat ve prospěch ostatních, těch, kteří nám naopak za naši práci své peníze poskytnou.

Finance tak mezi lidmi obíhají spolu se zbožím a nabízejícími se službami. Jednou je lidé dostávají a jindy utrácejí, a někdy si je pochopitelně také šetří, aby je měli ve chvíli, kdy budou podobné rezervy zapotřebí.
A jestli je u financí něco nesmírně důležité, je to především jejich důvěryhodnost. Protože peníze jsou vlastně jenom poukázky, které samy o sobě nemají téměř žádnou hodnotu, a kdyby se jim nevěřilo a nikdo by je tím pádem nechtěl, obchodování by ustalo. Nikdo by za ně nechtěl nikomu poskytnout plody své práce a peníze by se staly učiněným černým Petrem v něčích rukou. A pak bychom všichni byli… Vždyť vy víte kde.

Na počátku věků to měli naši předci naprosto jednoduché. Tlupa neměla skoro nic, a o to, co měla, se podělila obvykle tak, že si každý jednoduše urval tolik, kolik dokázal, úměrně tomu, oč byl silnější než ti druzí.
Později se začalo se zprvu primitivní směnou něčeho za něco, což se tehdy ještě dalo praktikovat, protože nabídka nebyla nijak velká a i ti, kdo se spolupodíleli na tehdejším ‚trhu‘, k sobě měli dost blízko na to, aby se mohli navzájem nějak domluvit.

Ale to už je dávná minulost. Dnes už by nic z toho v civilizované společnosti nefungovalo. Dnes už byly ony dávné jednoduché rádoby obchodní transakce nahrazeny daleko důmyslnějším systémem financí.
Takové finance jsou přesně tím, co v mnoha ohledech významně ovlivnilo naše životy. Dnes už jsme do systému financí nějak zapojeni všichni, každý z nás je aspoň v omezené míře využívá a vlastní.
Obvykle si pod pojmem finance představujeme peníze. Tedy bankovky či mince, jimiž se dá platit, kdykoliv si něco chceme pořídit, ale vlastními silami to nedokážeme. S pomocí takových financí platíme za to, co potřebujeme, a abychom na to finančně měli, musíme někde pracovat ve prospěch ostatních, těch, kteří nám naopak za naši práci své peníze poskytnou.

Finance tak mezi lidmi obíhají spolu se zbožím a nabízejícími se službami. Jednou je lidé dostávají a jindy utrácejí, a někdy si je pochopitelně také šetří, aby je měli ve chvíli, kdy budou podobné rezervy zapotřebí.
A jestli je u financí něco nesmírně důležité, je to především jejich důvěryhodnost. Protože peníze jsou vlastně jenom poukázky, které samy o sobě nemají téměř žádnou hodnotu, a kdyby se jim nevěřilo a nikdo by je tím pádem nechtěl, obchodování by ustalo. Nikdo by za ně nechtěl nikomu poskytnout plody své práce a peníze by se staly učiněným černým Petrem v něčích rukou. A pak bychom všichni byli… Vždyť vy víte kde.

Na počátku věků to měli naši předci naprosto jednoduché. Tlupa neměla skoro nic, a o to, co měla, se podělila obvykle tak, že si každý jednoduše urval tolik, kolik dokázal, úměrně tomu, oč byl silnější než ti druzí.
Později se začalo se zprvu primitivní směnou něčeho za něco, což se tehdy ještě dalo praktikovat, protože nabídka nebyla nijak velká a i ti, kdo se spolupodíleli na tehdejším ‚trhu‘, k sobě měli dost blízko na to, aby se mohli navzájem nějak domluvit.

Ale to už je dávná minulost. Dnes už by nic z toho v civilizované společnosti nefungovalo. Dnes už byly ony dávné jednoduché rádoby obchodní transakce nahrazeny daleko důmyslnějším systémem financí.
Takové finance jsou přesně tím, co v mnoha ohledech významně ovlivnilo naše životy. Dnes už jsme do systému financí nějak zapojeni všichni, každý z nás je aspoň v omezené míře využívá a vlastní.
Obvykle si pod pojmem finance představujeme peníze. Tedy bankovky či mince, jimiž se dá platit, kdykoliv si něco chceme pořídit, ale vlastními silami to nedokážeme. S pomocí takových financí platíme za to, co potřebujeme, a abychom na to finančně měli, musíme někde pracovat ve prospěch ostatních, těch, kteří nám naopak za naši práci své peníze poskytnou.

Finance tak mezi lidmi obíhají spolu se zbožím a nabízejícími se službami. Jednou je lidé dostávají a jindy utrácejí, a někdy si je pochopitelně také šetří, aby je měli ve chvíli, kdy budou podobné rezervy zapotřebí.
A jestli je u financí něco nesmírně důležité, je to především jejich důvěryhodnost. Protože peníze jsou vlastně jenom poukázky, které samy o sobě nemají téměř žádnou hodnotu, a kdyby se jim nevěřilo a nikdo by je tím pádem nechtěl, obchodování by ustalo. Nikdo by za ně nechtěl nikomu poskytnout plody své práce a peníze by se staly učiněným černým Petrem v něčích rukou. A pak bychom všichni byli… Vždyť vy víte kde.

Na počátku věků to měli naši předci naprosto jednoduché. Tlupa neměla skoro nic, a o to, co měla, se podělila obvykle tak, že si každý jednoduše urval tolik, kolik dokázal, úměrně tomu, oč byl silnější než ti druzí.
Později se začalo se zprvu primitivní směnou něčeho za něco, což se tehdy ještě dalo praktikovat, protože nabídka nebyla nijak velká a i ti, kdo se spolupodíleli na tehdejším ‚trhu‘, k sobě měli dost blízko na to, aby se mohli navzájem nějak domluvit.

Ale to už je dávná minulost. Dnes už by nic z toho v civilizované společnosti nefungovalo. Dnes už byly ony dávné jednoduché rádoby obchodní transakce nahrazeny daleko důmyslnějším systémem financí.
Takové finance jsou přesně tím, co v mnoha ohledech významně ovlivnilo naše životy. Dnes už jsme do systému financí nějak zapojeni všichni, každý z nás je aspoň v omezené míře využívá a vlastní.
Obvykle si pod pojmem finance představujeme peníze. Tedy bankovky či mince, jimiž se dá platit, kdykoliv si něco chceme pořídit, ale vlastními silami to nedokážeme. S pomocí takových financí platíme za to, co potřebujeme, a abychom na to finančně měli, musíme někde pracovat ve prospěch ostatních, těch, kteří nám naopak za naši práci své peníze poskytnou.

Finance tak mezi lidmi obíhají spolu se zbožím a nabízejícími se službami. Jednou je lidé dostávají a jindy utrácejí, a někdy si je pochopitelně také šetří, aby je měli ve chvíli, kdy budou podobné rezervy zapotřebí.
A jestli je u financí něco nesmírně důležité, je to především jejich důvěryhodnost. Protože peníze jsou vlastně jenom poukázky, které samy o sobě nemají téměř žádnou hodnotu, a kdyby se jim nevěřilo a nikdo by je tím pádem nechtěl, obchodování by ustalo. Nikdo by za ně nechtěl nikomu poskytnout plody své práce a peníze by se staly učiněným černým Petrem v něčích rukou. A pak bychom všichni byli… Vždyť vy víte kde.

Na počátku věků to měli naši předci naprosto jednoduché. Tlupa neměla skoro nic, a o to, co měla, se podělila obvykle tak, že si každý jednoduše urval tolik, kolik dokázal, úměrně tomu, oč byl silnější než ti druzí.
Později se začalo se zprvu primitivní směnou něčeho za něco, což se tehdy ještě dalo praktikovat, protože nabídka nebyla nijak velká a i ti, kdo se spolupodíleli na tehdejším ‚trhu‘, k sobě měli dost blízko na to, aby se mohli navzájem nějak domluvit.

Ale to už je dávná minulost. Dnes už by nic z toho v civilizované společnosti nefungovalo. Dnes už byly ony dávné jednoduché rádoby obchodní transakce nahrazeny daleko důmyslnějším systémem financí.
Takové finance jsou přesně tím, co v mnoha ohledech významně ovlivnilo naše životy. Dnes už jsme do systému financí nějak zapojeni všichni, každý z nás je aspoň v omezené míře využívá a vlastní.
Obvykle si pod pojmem finance představujeme peníze. Tedy bankovky či mince, jimiž se dá platit, kdykoliv si něco chceme pořídit, ale vlastními silami to nedokážeme. S pomocí takových financí platíme za to, co potřebujeme, a abychom na to finančně měli, musíme někde pracovat ve prospěch ostatních, těch, kteří nám naopak za naši práci své peníze poskytnou.

Finance tak mezi lidmi obíhají spolu se zbožím a nabízejícími se službami. Jednou je lidé dostávají a jindy utrácejí, a někdy si je pochopitelně také šetří, aby je měli ve chvíli, kdy budou podobné rezervy zapotřebí.
A jestli je u financí něco nesmírně důležité, je to především jejich důvěryhodnost. Protože peníze jsou vlastně jenom poukázky, které samy o sobě nemají téměř žádnou hodnotu, a kdyby se jim nevěřilo a nikdo by je tím pádem nechtěl, obchodování by ustalo. Nikdo by za ně nechtěl nikomu poskytnout plody své práce a peníze by se staly učiněným černým Petrem v něčích rukou. A pak bychom všichni byli… Vždyť vy víte kde.

Přijde-li někdy někde řeč na výpočetní techniku, obvykle padají nejrůznější odborné termíny a jiná leckomu neznámá slova. Nemůže tomu ani být jinak, protože jde o odbornou záležitost, a ta se prostě bez využití náležitých termínů z branže neobejde.
Je pochopitelné, že leckterým z takových pojmů laikové nerozumí. Prostě se s nimi nesetkávají, nepoužívají je, a tudíž ani nemohou vědět, oč že se jedná.
Ovšem jsou i termíny z oboru výpočetní techniky, kterým by i neodborníci rozumět měli. Protože jde o samotné základy, které se považují za automaticky chápané, a ten, kdo jim nerozumí, je tak nevyhnutelně zcela ‚mimo mísu‘.

Vezměme si třeba slovo software. Copak je vůbec možné, aby ho někdo neznal, když ho používá každý, kdo se kdy dostal do kontaktu s nějakou podobnou technikou? A přece se najde dost těch, kteří nechápou až tak docela nebo možná dokonce vůbec, co toto slovo obnáší. A to je pochopitelně chyba, již bychom měli napravit.
A proto si pojďme aspoň krátce a jednoduše říci, co to software je.
Jedná se vlastně o jakékoliv programy, které kdy někdo vytvořil a které se dají do techniky zvané výpočetní nainstalovat. Ačkoliv jsou takové programy zcela nehmotné, do rukou je nevezmeme a očima neuvidíme, jsou tyto naprosto nezbytné. A to proto, že právě díky nim plní počítače své funkce.

Některé z podobných programů umí to, jiné ono, ale poslouží jedině tehdy, když se provozují v náležitém technickém zařízení. Samy o sobě nejsou nic než nahrávka na některém nosiči, která nikomu ničím neposlouží.
Některé z programů patřících mezi software bývají v počítači nainstalovány automaticky od počátku a slouží k tomu, aby počítač vůbec fungoval, jiné jsou volitelné podle toho, co uživatel od počítače očekává. Ale i ten i onen software má jedno společné. Kdyby ho nebylo, mohli bychom počítače rovnou vyhodit.

Přijde-li někdy někde řeč na výpočetní techniku, obvykle padají nejrůznější odborné termíny a jiná leckomu neznámá slova. Nemůže tomu ani být jinak, protože jde o odbornou záležitost, a ta se prostě bez využití náležitých termínů z branže neobejde.
Je pochopitelné, že leckterým z takových pojmů laikové nerozumí. Prostě se s nimi nesetkávají, nepoužívají je, a tudíž ani nemohou vědět, oč že se jedná.
Ovšem jsou i termíny z oboru výpočetní techniky, kterým by i neodborníci rozumět měli. Protože jde o samotné základy, které se považují za automaticky chápané, a ten, kdo jim nerozumí, je tak nevyhnutelně zcela ‚mimo mísu‘.

Vezměme si třeba slovo software. Copak je vůbec možné, aby ho někdo neznal, když ho používá každý, kdo se kdy dostal do kontaktu s nějakou podobnou technikou? A přece se najde dost těch, kteří nechápou až tak docela nebo možná dokonce vůbec, co toto slovo obnáší. A to je pochopitelně chyba, již bychom měli napravit.
A proto si pojďme aspoň krátce a jednoduše říci, co to software je.
Jedná se vlastně o jakékoliv programy, které kdy někdo vytvořil a které se dají do techniky zvané výpočetní nainstalovat. Ačkoliv jsou takové programy zcela nehmotné, do rukou je nevezmeme a očima neuvidíme, jsou tyto naprosto nezbytné. A to proto, že právě díky nim plní počítače své funkce.

Některé z podobných programů umí to, jiné ono, ale poslouží jedině tehdy, když se provozují v náležitém technickém zařízení. Samy o sobě nejsou nic než nahrávka na některém nosiči, která nikomu ničím neposlouží.
Některé z programů patřících mezi software bývají v počítači nainstalovány automaticky od počátku a slouží k tomu, aby počítač vůbec fungoval, jiné jsou volitelné podle toho, co uživatel od počítače očekává. Ale i ten i onen software má jedno společné. Kdyby ho nebylo, mohli bychom počítače rovnou vyhodit.

Přijde-li někdy někde řeč na výpočetní techniku, obvykle padají nejrůznější odborné termíny a jiná leckomu neznámá slova. Nemůže tomu ani být jinak, protože jde o odbornou záležitost, a ta se prostě bez využití náležitých termínů z branže neobejde.
Je pochopitelné, že leckterým z takových pojmů laikové nerozumí. Prostě se s nimi nesetkávají, nepoužívají je, a tudíž ani nemohou vědět, oč že se jedná.
Ovšem jsou i termíny z oboru výpočetní techniky, kterým by i neodborníci rozumět měli. Protože jde o samotné základy, které se považují za automaticky chápané, a ten, kdo jim nerozumí, je tak nevyhnutelně zcela ‚mimo mísu‘.

Vezměme si třeba slovo software. Copak je vůbec možné, aby ho někdo neznal, když ho používá každý, kdo se kdy dostal do kontaktu s nějakou podobnou technikou? A přece se najde dost těch, kteří nechápou až tak docela nebo možná dokonce vůbec, co toto slovo obnáší. A to je pochopitelně chyba, již bychom měli napravit.
A proto si pojďme aspoň krátce a jednoduše říci, co to software je.
Jedná se vlastně o jakékoliv programy, které kdy někdo vytvořil a které se dají do techniky zvané výpočetní nainstalovat. Ačkoliv jsou takové programy zcela nehmotné, do rukou je nevezmeme a očima neuvidíme, jsou tyto naprosto nezbytné. A to proto, že právě díky nim plní počítače své funkce.

Některé z podobných programů umí to, jiné ono, ale poslouží jedině tehdy, když se provozují v náležitém technickém zařízení. Samy o sobě nejsou nic než nahrávka na některém nosiči, která nikomu ničím neposlouží.
Některé z programů patřících mezi software bývají v počítači nainstalovány automaticky od počátku a slouží k tomu, aby počítač vůbec fungoval, jiné jsou volitelné podle toho, co uživatel od počítače očekává. Ale i ten i onen software má jedno společné. Kdyby ho nebylo, mohli bychom počítače rovnou vyhodit.

Přijde-li někdy někde řeč na výpočetní techniku, obvykle padají nejrůznější odborné termíny a jiná leckomu neznámá slova. Nemůže tomu ani být jinak, protože jde o odbornou záležitost, a ta se prostě bez využití náležitých termínů z branže neobejde.
Je pochopitelné, že leckterým z takových pojmů laikové nerozumí. Prostě se s nimi nesetkávají, nepoužívají je, a tudíž ani nemohou vědět, oč že se jedná.
Ovšem jsou i termíny z oboru výpočetní techniky, kterým by i neodborníci rozumět měli. Protože jde o samotné základy, které se považují za automaticky chápané, a ten, kdo jim nerozumí, je tak nevyhnutelně zcela ‚mimo mísu‘.

Vezměme si třeba slovo software. Copak je vůbec možné, aby ho někdo neznal, když ho používá každý, kdo se kdy dostal do kontaktu s nějakou podobnou technikou? A přece se najde dost těch, kteří nechápou až tak docela nebo možná dokonce vůbec, co toto slovo obnáší. A to je pochopitelně chyba, již bychom měli napravit.
A proto si pojďme aspoň krátce a jednoduše říci, co to software je.
Jedná se vlastně o jakékoliv programy, které kdy někdo vytvořil a které se dají do techniky zvané výpočetní nainstalovat. Ačkoliv jsou takové programy zcela nehmotné, do rukou je nevezmeme a očima neuvidíme, jsou tyto naprosto nezbytné. A to proto, že právě díky nim plní počítače své funkce.

Některé z podobných programů umí to, jiné ono, ale poslouží jedině tehdy, když se provozují v náležitém technickém zařízení. Samy o sobě nejsou nic než nahrávka na některém nosiči, která nikomu ničím neposlouží.
Některé z programů patřících mezi software bývají v počítači nainstalovány automaticky od počátku a slouží k tomu, aby počítač vůbec fungoval, jiné jsou volitelné podle toho, co uživatel od počítače očekává. Ale i ten i onen software má jedno společné. Kdyby ho nebylo, mohli bychom počítače rovnou vyhodit.

Přijde-li někdy někde řeč na výpočetní techniku, obvykle padají nejrůznější odborné termíny a jiná leckomu neznámá slova. Nemůže tomu ani být jinak, protože jde o odbornou záležitost, a ta se prostě bez využití náležitých termínů z branže neobejde.
Je pochopitelné, že leckterým z takových pojmů laikové nerozumí. Prostě se s nimi nesetkávají, nepoužívají je, a tudíž ani nemohou vědět, oč že se jedná.
Ovšem jsou i termíny z oboru výpočetní techniky, kterým by i neodborníci rozumět měli. Protože jde o samotné základy, které se považují za automaticky chápané, a ten, kdo jim nerozumí, je tak nevyhnutelně zcela ‚mimo mísu‘.

Vezměme si třeba slovo software. Copak je vůbec možné, aby ho někdo neznal, když ho používá každý, kdo se kdy dostal do kontaktu s nějakou podobnou technikou? A přece se najde dost těch, kteří nechápou až tak docela nebo možná dokonce vůbec, co toto slovo obnáší. A to je pochopitelně chyba, již bychom měli napravit.
A proto si pojďme aspoň krátce a jednoduše říci, co to software je.
Jedná se vlastně o jakékoliv programy, které kdy někdo vytvořil a které se dají do techniky zvané výpočetní nainstalovat. Ačkoliv jsou takové programy zcela nehmotné, do rukou je nevezmeme a očima neuvidíme, jsou tyto naprosto nezbytné. A to proto, že právě díky nim plní počítače své funkce.

Některé z podobných programů umí to, jiné ono, ale poslouží jedině tehdy, když se provozují v náležitém technickém zařízení. Samy o sobě nejsou nic než nahrávka na některém nosiči, která nikomu ničím neposlouží.
Některé z programů patřících mezi software bývají v počítači nainstalovány automaticky od počátku a slouží k tomu, aby počítač vůbec fungoval, jiné jsou volitelné podle toho, co uživatel od počítače očekává. Ale i ten i onen software má jedno společné. Kdyby ho nebylo, mohli bychom počítače rovnou vyhodit.